KILLING JOKE mají na svém dosavadním kontě 15 alb. To v pořadní sedmé - „Outside The Gate“ z roku 1988 bylo z jistého úhlu pohledu i jedním ze zlomových. Bohužel ne však v tom úplně dobrém slova smyslu. Komplikovaná a tak trochu i nabubřelá nahrávka propadla jak u posluchačů, tak i u hudební kritiky a navíc ještě rozhádala téměř celou kapelu.

Jaz Coleman se v mnoha rozhovorech nikdy netajil faktem, že KILLING JOKE jsou mnohem víc, než jen pouhá rocková kapela. Je to prý rituál, rodina, pevné přátelství... Možná právě koncem 80. let, po nepovedené nahrávce a konfliktech uvnitř kapely se tyto hodnoty začaly definitivně upevňovat až vyústily v dnešní stav, kdy existenci Angličanů dle všeho zastaví až jedině smrt.

Už o 2 roky později, začátkem poslední dekády minulého století, se skupina navrací ke svému tradičnímu zvuku a něčemu, co by se dalo pojmenovat jako tvůrčí trademark. Od tohoto momentu i navzdory tomu, že ne všechny její následující desky snesou ta nejpřísnější měřítka, už z tvůrčího hlediska nezakolísá. Vyzkouší si přitom několik různých hudebních poloh, ale ani na moment nenechá nikoho na pochybách, že poslouchá tu inspirativní a podmanivou kapelu, jež vyrostla z divokého rejdiště post-punkové ostrovní scény.

Dějství třetí - o nových výzvách a narovnání vztahů

Extremities, Dirt And Various Repressed Emotions (1990)

Ze 3/4 reunionovaná sestava z roku 1986 (chyběl jen bicmen Paul Fergusson, který se s Colemanem definitivně usmířil až o mnoho let později na pohřbu Paula Ravena) se v srpnu 1990 vypravila do londýnského studia Townhouse, aby dala vzniknout následovníkovi nepříliš vřele přijatého alba „Outside The Gate“ z roku 1988. Lecos už naznačovala změna labelu, kterým se protentokrát měla stát německá značka Noise International. A KILLING JOKE nemínili svému převážně na metal orientovanému vydavateli nijak kazit profil. Nahrávka se obrací zpět k říznému kytarovému zvuku a mladické energii, ale rozhodně ji nelze odbýt frází o návratu ke kořenům. Skupině se totiž na její osmé řadovce podařilo obdivuhodnýn způsobem propojit zbytky Colemanova velikášství z předchozího alba s její původní podstatou. Skladby díky tomu disponují nebývale rozsáhlou stopáží a přesto si v takto dané konstelaci ponechávají patřičně syrového ducha.

Souhra Colemanova vokálního šamanství a Geordieho ležérního hoblování je opět na scéně. Ba co víc, KILLING JOKE se nechali výrazně ovlivnit tehdy silně hořícím industriálním plamenem a například v takové „Age of Greed“ lze zaslechnout i ozvěny hardcore. Navenek tak deska působí možná trošku odtažitě až nehmotně, ale v jejích útrobách to skutečně vře. Pod silnou slupkou tvořenou hutnou kytarovou krustou je často ke slyšení jemná podpora klávesových nástrojů, vrstevnatá hra bicích či různé studiové hrátky a v podobě kratší vsuvky „Kaliyuga“ nechybí ani odkaz na world music, která v té době okouzlila Jaze Colemana. Právě zde se zároveň dle mého názoru začal utvářet dnešní nesmlouvavý a těžkotonážní zvuk skupiny. Viděno s odstupem bezmála tří dekád od vzniku tohoto díla bych možná ještě trošku přiostřil ve zvuku kytar, ale to nic nemění na faktu, že takto tvrdě a našlapaně skupina doposud nikdy předtím nezněla.

Krátce po vydání alba Coleman přesídluje na Nový Zéland, což logicky znamená i několikaletou hibernaci aktivit kapely. Z té se KILLING JOKE probouzí právě díky úsilí Geordyho a navrátivšího se basáka Youtha (Paul Raven si v té době odskočil do zámoří, aby se v sestavě PRONG podílel na dvojici jejich nejzásadnějších desek), který se postaral o mix dvou starších skladeb („Wardance“ a „Change“), jež vyšly jako singly v roce 1992. Kompilace „Laugh? I Nearly Bought One!“ z téhož roku by mohla pomalu svádět k myšlence o vymetání šuplíků umírající kapelou, která si chce ještě vydělat na svůj pohřeb. Nic však nebylo od pravdy dále, než právě tohle tvrzení!

Nejlepší skladby: Age of Greed, Intravenous, North Of The Border, Slipstream

9 / 10

Pandemonium (1994)

Čtyřletý olympijský cyklus museli fanoušci skupiny tentokrát absolvovat, aby se dočkali její další nahrávky. Album „Pandemonium“ z roku 1994 symbolizuje především produkční pestrost a nebývalé zapojení všemožných hudebníků. Kapelník to měl tehdy nasměrováno na Blízký východ, konkrétně do Egypta, odkud si pro účely pořízení desky přizval i několik místních muzikantů. Ba co víc, některé vokální party se nahrávaly přímo v útrobách Velké pyramidy v Gize, což se prý neobešlo bez úplácení místních autorit. Ve výsledku jsou to však tu více, tu méně stále ti samí KILLING JOKE. Nebo lépe řečeno, jejich fluidum je natolik silné, že se nenechá zvyklat ani inspirací jakoby z jiného hudebního světa.

Oproti zdivočelému předchůdci však album působí rytmicky velmi nekomplikovaně, pochodově a nezřídka až tanečně. Elektronika, industriální metal a gotický rock jsou asi nejskloňovanější škatulky v souvislosti s touto desítkou přímočarých kompozic. Ruku v ruce s tím se do popředí opět navrací otázka chytlavých ústředních linek a hitových refrénů. A těmi se tedy rozhodně nešetří. Svěrací kazajka, do které se však tímto KILLING JOKE uvrhli se trochu podepsala na jisté ztrátě jejich původní identity ve prospěch přitlačení všech prstů na tep doby. Nicméně nutno uznat, že z toho skupina (opět) vybrousila s velikou ctí a prostě a jasně to zase uhrála svým nezničitelným charismatem.

Nejlepší skladby: Millenium, Black Moon, Jana, Pleasures of The Flesh

7.5 / 10

Democracy (1996)

Druhé album vydané pod křídly Youthova labelu Butterfly Recordings přináší i o poznání optimističtější materiál, než jeho předchůdci. KILLING JOKE se odprostili od zjednodušené formulky, jejíž aplikace na předchozí desce měla jepičí život a z pod závoje industrální moderny opět ukázali více ze své vlastní tváře. „Democracy“ je jedním z těch skrytých klenotů jejich diskografie, který se schovává ve stínu slavnějších nahrávek, v tomto případě především následovníků z nového milénia. Pestrost v aranžmá z „Pandemonia“ však zůstala zachována a byla navíc ještě více prohloubena o další prvky world music. Coleman byl v tom období velmi neposedný cestovatel a tudíž rád nasával vlivy v tradičních kulturách různě po světě. Takže v tomto ohledu nepřekvapí ani výpůjčky od amerických indiánů ve skladbě „Medicine Wheel“.

Na desce se zároveň skvěle míchají různá období skupiny; koneckonců v době jejího nahrávání měla za sebou už 17 let existence, takže se plynule střídají svižnější kusy s těmi jemnějšími, či procítěnějšími chcete-li. Ve vší té pestrosti zde však stále pevně a jasně zní zvuk kapely, která se na svém desátém albu zdála být silnější, než kdy předtím. Titulní věc anebo hned následující „Prozac People“, strefující se do moderního životního stylu, jsou typickými hymnami „nových“ KILLING JOKE, které symbolizují explodující refrény pod taktovkou Colemanovy hlasové rozbušky. Z mého pohledu postrádá album slabého místa a představuje tak skvělý zásah tehdejší hudební scény moderní kytarovou muzikou v době, kdy se natřásala v rytmu tanečních beatů.

Nejlepší skladby: Democracy, Prozac People, Medicine Wheel, Absent Friends

9 / 10

Čtete také: KILLING JOKE - Profil diskografie, díl I

Dějství čtvrté - O šokujícím restartu, o smrti, která si nevybírá a o neutuchající invenci s pěti křížky na krku

Killing Joke (2003)

Málokdo čekal tak dlouhou tvůrčí pauzu, během které se Jaz Coleman stihnul prostřednictvím role v Zelenkově snímku „Rok Ďábla“ patřičně zviditelnit i českému publiku, a málokdo hlavně pak čekal natolik velkolepý návrat. Skupinu navíc ve studiu na bicí nástroje podpořil Dave Grohl a i on dal svým jedinečným způsobem vzniknout této fantastické explozivní kolekci, která zároveň de facto „objevila“ KILLING JOKE metalovému publiku. Nesmlouvavý těžkotonážní zvuk a mohutné Colemanovy hrdelní kreace v refrénech jasně definují album jako velmi tvrdou a nekompromisní nahrávku, jež se žánrově ukotvila někde mezi „starými“ KILLING JOKE a moderním metalem.

Skladby jako úvodní zavalitá „The Death & Resurrection Show“, devastující „Asteroid“, agresivní „Loose Cannon“ a v podstatě všechny ostatní představují nesmírně nabuzený a energický soubor, jenž svým nasazením spolehlivě strká do kapsy většinu mladých kapel. Z devadesátkového koketování s elektronikou a industriálem zůstaly jen ozvěny a kapela se tak svým zvukem, ač povšechně současným, navrací tak trochu ke kořenům. „Úspornější“, tedy klasické rockové nástrojové obsazení dává opět stoprocentně vyniknout Geordieho kytarovým riffům, který svojí hru tentokráte zcela v intencích nahrávky jako celku posadil do nebývale útočných poloh. Skupina neměla nikdy ve své historii problém s nedostatkem hudebních nápadů, ale na počátku nového milénia to byla doslova erupce kreativity. „Jsme zpátky a mnohem silnější než kdykoliv předtím“ nešlo říct výstižněji a hlasitěji! Druhé bezejmenné album KILLING JOKE tak po tom debutovém symbolizuje zároveň i dokonalý restart jejich kariéry s o nic méně vzrušujícím očekáváním věcí příštích, než tomu bylo na počátku 80. let.

Nejlepší skladby: všechny

10 / 10

Hosannas From The Basements of Hell (2006)

A bylo se vstkutku na co těšit! Díky Colemanovým pražským vazbám a slabosti pro naše hlavní město se skupina rozhodla své dvanácté album nahrávat právě v Praze. Ve studiu Faust pořízený záznam, s využitím jeho historického vybavení (vintage mikrofony a záznamové zařízení) a spousty spotřebovaného alkoholu, docílil vskutku devastujícího soundu, nemajícího obdoby ani v porovnání s těmi ostřejšími nahrávkami KILLING JOKE. Ještě masivnější agresi jakoby tak trochu ustoupila i kompoziční pestrost a rafinovanost a skladby tak díky tomu působí o poznání přímočařeji a (v dobrém slova smyslu) i neohrabaněji.

Rozhodně překvapí velkolepé užití smyčců v „Invocation“, což v kontrastu valivé a pomalu se trousící těžkotonážní skladby dává nadmíru působivý výsledek. Ono vůbec s odstupem času lze na nahrávce najít hned několik chuťovek, které se ve své době tak trochu skrývaly za nelítnostnou produkcí, jež na sebe strhávala téměř veškerou pozornost. Skupina se zároveň navrací k dlouhým a členitým písním, což právě v porovnání s faktem, že se tentokrát v kompozicích trochu zjednodušilo, navozuje v některých případech snad až meditativní pocity. To by ale zde nesměl být právě onen zdrcující zvuk a velmi těžká atmosféra, kterou dýchá každá skladba. A když pak v závěru prostřednictvím epochální „Judas Goat“ dojde na další třaskavý refrén, není důvod si stěžovat ani tentokrát. A to i navzdory faktu, že v porovnání se skvělým předchůdcem toto album ne úplně pokaždé trefuje střed terče.

Smutná zpráva zastihla o rok později nejen kapelu samotnou, ale i mnohé její fanoušky a fanoušky dalších kapel, se kterými měl co dočinění basák Paul Raven. Jeho srdce vypovídá službu v noci 20. října roku 2007. Náročný životní styl si zase jednou vzal svojí daň. Stalo se tak právě uprostřed nahrávání nového alba industriálních TREPONEM PAL, na němž se Raven podílel ve švýcarské Ženevě. Jeho náhlý odchod způsobil i návrat Youtha a zanedlouho i Paula Fergusona, což neznamenalo nic jiného, než že se po letech sešla zakládající sestava skupiny. Samotnému Ravenovi pak byla o 3 roky později věnována skladba „Raven King“ na následujícím albu „Absolute Dissent“.

Nejlepší skladby: Hosannas From The Basements of Hell, Invocation, Majestic, Judas Goat

8.5 / 10

Čtěte také: KILLING JOKE - Hosannas From The Basements of Hell / recenze

Absolute Dissent (2010)

Další a nyní i plnohodnotný návrat ke kořenům slibovalo album „Absolute Dissent“, nahráno v kompletně reunionované původní sestavě kapely. V praxi to obnášelo ani ne tak recyklaci pravěkého osmdesátkového zvuku, jako spíše opětovný příklon k písničkovější a ještě melodičtější formě. Vzdušnější a klávesami nadýchané aranžmá odkazují někam k albu „Night Time“ a kontinuita masivního kytarového zvuku zase jasně vymezila pevné pouto s předchůdci z nového tisíciletí.

Inklinace k hitovějším skladbám vygeneravala další dávku chytlavých refrénů a motivů, z nichž některé byly možná lehce až za hranicí triviálních popěvků („In Excelsis“), vše ale (pokolikáté už?) spolehlivě vyvažují energické skladby, ve kterých opět a tradičně hrají prim bouřlivé refrény. Ten z úvodní a zároveň i titulní písně se jen těžko dostává z hlavy, což vlastně platí hned i pro několik dalších.

Skupina se touto nahrávkou definitivně ustálila v rozkolísaném a neposedném období, jež započalo už možná někdy v polovině 80. let a kdy každá její deska přinesla vždy o něco odlišný a pokaždé i tomu úměrně překvapivý materiál. Na „Absolute Dissent“ KILLING JOKE svěžím způsobem rekapitulují svojí už v té době nesmírně bohatou dráhu a touto nahrávkou jí zároveň i dodávají další oživovací injekci. Dobré, svižné, chytlavé a oproti předchůdcům i rockovější, ba dokonce místy i taneční („European SuperState“), leč z hlediska bohaté diskografie skupiny zase nikterak výjimečné album.

Nejlepší skladby: Absolute Dissent, The Great Cull, Fresh Fever From The Skies, Honour The Fire

7.5 / 10

Čtěte také: KILLING JOKE - Absolute Dissent / recenze

MMXII (2012)

Slibovaným koncem světa, jenž měl nastat 12. prosince dvanáctého roku nového tisíciletí ovlivněná nahrávka, přináší na jednu stranu o něco vzdušnější produkci, ale na druhou stranu návrat zlověstného a neradostného feelingu starších alb. Skupina se nikdy nehrabala v banálních tématech a nejinak je tomu i nyní. Environmentální otázky, mezinárodní politika anebo třebas i vězeňství v USA. Toť několik námětů textů alba „MMXII“. Muziku, která jim pak tentokrát dodává říz, lze opět pojmenovat jednoduše jako klasické KILLING JOKE.

Skupina už evidentně ničím novým a šokujícím nepřekvapí, ale pakliže se posluchač spokojí s faktem, že po více než 30. letech své existence dokáže znít takhle svěže, energicky a neúnavně, musí být i v tomto případě hodnocení díla opět vysoké. Tradičně výživné refrény, ve kterých Colemanův hlas v kontrastu s oproti několika předchozím počinům o něco při zemi se držícím zvukem, dodává nahrávce i navzdory silné infiltraci elektronikou stále potřebný odpich. Album se možná i trochu nostalgicky obrací směrem k post-punkovým tradicím, k čemuž vypomáhá i v dobrém slova smyslu pankáčsky „plechový“ zvuk Geordieho kytary.

Možná ne tak našlapaná záležitost, jako všechny přechozí „ponávratové“, ale v kontextu tvorby KILLING JOKE dává jednoznačně svůj význam. Je to po „Absolute Dissent“ další kreativně a moderně pojaté shrnutí dosavadní existence kapely. V tomto případě jejího melodičtějšího, nebo lépe řečeno posluchačsky vstřícnějšího období. No ale považte sami, která kapela dokáže bilancovat svůj dosavadní odkaz a zároveň stále chrlit skladby jako „In Cythera“ anebo „Primobile“?

Nejlepší skladby: Pole Shift, In Cythera, Primobile, On All Hallow's Eve

8.5 / 10

Čtěte také: KILLING JOKE - MMXII / recenze

Pylon (2015)

Na stará kolena obdivuhodná tvůrčí potence dokázala v průběhu 5 let vygenerovat trojici alb. Koneckonců, svět se mění rychlým tempem, geopolitické tektonické desky jsou opět v divokém pohybu a ohledem životního prostředí naší planety je škoda cokoliv dodávat. Všechny tyto nepříliš optimistické události jsou však živnou půdou pro fungování KILLING JOKE. I nezainteresovanému musí být vše jasné nejpozději po vyslechnutí skladby „New Cold War“. Prakticky každé album skupiny disponuje minimálně jednou vražednou pumelenicí, jejíž roli na „Pylon“ spolehlivě a hrdě hájí právě tato píseň.

Jinak i v roce 2015 máme co dělat s klasickým, rozuměj velmi dobrým albem pozdních KILLING JOKE, kde dramaturgie opět servíruje menu složené z ostřejších ingrediencí a jako dezert pak jemnější pochutiny. S tím dodatkem, že ostrým kořením se (už opět) nikterak nešetří. Síla v refrénech, tah v ústředních melodických linkách, stále nenudící kytarové riffy a ani náznaky nějakého senilního přehrávání. Ano, Angličané už se svým způsobem docela dlouho opakují, ale nutno to i na ploše tohoto dvoudílného medailonu zopakovat už poněkolikáté – charisma jejich projevu je stále natolik silné a hudební styl dostatečně životaschopný k tomu, aby to i tentokrát zafungovalo na výbornou.

Nejlepší skladby: Autonomous Zone, New Cold War, Euphoria, I Am The Virus

9 / 10

The Death And Resurrection Show (Dokumentární film)

Výborné shrnutí existence skupiny do roku 2013 přináší dokument „The Death And Resurrection Show". Na vskutku gigantické ploše bezmála dvou a půl hodiny přináší vše, co jste kdy chtěli vědět o KILLING JOKE, ale báli jste se zeptat. Přestože je film lemován myšlenkami Jaze Colemana a různými odkazy k okultním a náboženským záležitostem, podařilo se tvůrcům vše udržet v rámci hudebního dokumentu. Po jeho shlédnutí lze jednoznačně přinejmenším respektovat kořeny, ze kterých nerozlučné přátelství především mezi dvojicí Jaz - Geordie vzniklo a pochopit, co vlastně dodnes tak tmelí existenci kapely.

Film se zároveň příliš nepitvá v hudebních záležitostech, byť více-méně chronologicky probírá jednotlivé nahrávky skupiny, se zaměřením hlavně na ty nejzajímavější okolnosti jejích vzniku. Neuhýbá ani před nepříjemnými tématy, kterým je bezpochyby již několikrát vzpomínané album „Outside The Gate" a především vše s ním související.

Skalné příznivce a znalce detailních souvislostí asi příliš informací nepřekvapí, nicméně s takto zahuštěným a koncentrovaným filmovým materiálem o kapele, kolem které se stále vznáší silný esprit něčeho jedinečného, prostě nejde šlápnout vedle.

Epilog

Čtyři dekády, patnáctka alb a po vztahových peripetiích už na třetí nahrávce v řadě definitivně udobřená zakládající sestava. Ty nejlepší podmínky k tomu, abychom se mohli ještě stále těšit na další desky KILLING JOKE. Kapela, která se nikdy nevyhřívala na výsluní ani pod světly ramp, nikdy se netopila v milionech ani netrhala prodejní rekordy. Přesto na její odkaz přísahají mnozí komerčně úspěšnější interpreti. Vzpomeňme SOUNDGARDEN, FAITH NO MORE, METALLIC-u anebo NIRVANU, kteří se rovnou dobrovolně přiznali, že si v hitu „Come As You Are“ s dovolením vypůjčili riff ze skladby „Eighties". Věřme, že se od těchto charismatických Angličanů dočkáme ještě mnoha podnětů k podobným výpůjčkám a citacím. Doba sice značně pokročila a současnost už není v podání skupiny tak revoluční, jako tomu bylo před mnoha lety, ale energie a tvůrčí potence jí stále nechybí a s tím se zkrátka dá dělat jediné - stále si vychutnávat její desky a těšit se na ty nové.

No a ještě si shrňme všechna videa KILLING JOKE od roku 1990:

Money Is Not Our God - album „Extremities, Dirt And Various Repressed Emotions“ z roku 1990
Pandemonium - album „Pandemonium“ z roku 1994
Milenium - album „Pandemonium“ z roku 1994
Democracy - album „Democracy“ z roku 1996
Loose Cannon - album „Killing Joke“ z roku 2003
Seeing Red - album „Killing Joke“ z roku 2003
Hosannas from the Basements of Hell - album „Hosannas from the Basements of Hell“ z roku 2006
European SuperState - album „Absolute Dissent“ z roku 2010
In Cythera - album „MMXII“ z roku 2012
Corporate Elect - album „MMXII“ z roku 2012

A na úplný závěr můj privátní TOP 5 alb KILLING JOKE:

1. Killing Joke (2003)
2. Revelations (1982)
3. Democracy (1995)
4. Extremities, Dirt And Various Repressed Emotions (1990)
5. Pylon (2015)