Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žijeme bohužel v době, kdy nejdůležitější informací v recenzi bývá upozornění, které kapele je ta recenzovaná nejvíce podobná, od které nejvíce opisuje, či kterou bohapustě vykrádá. A že se často dějí „výpůjčky“ neuvěřitelně drzé netřeba dodávat. Samozřejmě ani u oklahomských milovníků videoher VANGOUGH jinak nezačneme, protože každému, kdo slyšel jejich první tři alba, by mělo naskočit především jedno jméno – PAIN OF SALVATION.
Sympatické na těchhle amerických pařanech však bylo zjištění, že namísto dalších (byť čím dál povedenějších) variací na švédské hybatele a další kapely podobného ražení, se parta kolem zpěváka a kytaristy Claye Withrowa postupně hrnula na vlastní píseček, až nám v roce 2013 přijela vyklopit oranžovou Tatrovku se jménem „Between The Madness“.
Ne snad, že by se všechny ty oblíbené kapely naráz ztratily, ale VANGOUGH se povedlo napsat vyloženě hitový materiál, jehož poslech a celkové vyznění mi dodnes evokuje zvláštní škatulku jakéhosi „dřevorubeckého progu“. Má na tom samozřejmě zásluhu i „domácí“ zvukové balení, ovšem zarputilost v kytarových riffech a méně pozlátka spolu s povedenou melodickou stránkou dělají z „Between The Madness“ hodně sexy záležitost. Tedy v případě, že akceptujete Withrowovo tlačení se do agresivní hlasové polohy, aniž by mu byla přirozená, což může některé posluchače dráždit.
„Warpaint“ tedy provázela velká očekávání autora těchto řádků, obzvláště když s s ním skupina dala poměrně načas. Ale bohužel, stejně jako u nedávno recenzovaných KINGCROW, přišlo spíše zklamání. Pokud půjdeme po příčinách, musíme se zase vrátit na začátek recenze, jako aktuálně největší inspirační zdroj teď však dosadíme DEADSOUL TRIBE (potažmo TOOL). Po úvodních zatěžkaných riffech „Morphine“ totiž nastoupí klidné brnkané sloky a vy máte pocit, jako by píseň napsal Devon Graves. Změní se to samozřejmě s refrénem, v němž už lze silový projev Withrowa jasně definovat, všechno se ale znovu vrací a opakuje. Ač to není vyloženě špatná skladba, i přes chvilkovou murmurovou pasáž určitě rozpačitý start.
Což o to, pokud by to byla záležitost jediné písně, citaci bez problémů omluvíme. Jenomže všechno pokračuje ve stejném duchu přes druhou „Dust“ až po závěrečnou „Black Rabbit“. Dojde samozřejmě i na občasné zrychlení (dosti nudná „The Suffering“), nesmí chybět pro současnou progmetalovou scénu naprosto povinná citace LEPROUS (tady v jinak povedené skladbě „Knell“, kterou však dle norského vzoru otráví do zblbnutí opakované sáhodlouhé „ooooo“ a „aaaaa“), a v rámci nastavených mantinelů najdeme i povedenější skladby se slušnou atmosférou („Gravity“ nebo „Till Nothing´s Left“). Zvláštní ale je, že staří VANGOUGH se na nás neusmějí ani z jedné položky alba.
Vývoj? Ano, dá se to tak říct. Správným směrem? Nemyslím si. A pokud ke zmíněné „neoriginalitě“ přihodíme zhoršený zvukový kabátek z domácího studia a pekelný virbl se zvukem tvrdě trestané krabice od Primalexu, můžeme „Warpaintu“ vystavit účet.
VANGOUGH bohužel nepokračovali ve vlastní cestě narýsované předchozím albem. Změnili sice inspirační zdroje, ale díky jasnému opisování a nepřesvědčivému zvukovému balení jsou jejich aktuální válečné barvy dosti mdlé.
1. Morphine
2. Dust
3. The Suffering
4. Gravity
5. Till Nothing's Left
6. Knell
7. Black Rabbit
Diskografie
Warpaint (2017) Living Madness (živé album) (2015) Between The Madness (2013) Acoustic Scars (2012) Kingdom Of Ruin (2011) Game On! (2010) Manikin Parade (2009)
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.