Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žijeme bohužel v době, kdy nejdůležitější informací v recenzi bývá upozornění, které kapele je ta recenzovaná nejvíce podobná, od které nejvíce opisuje, či kterou bohapustě vykrádá. A že se často dějí „výpůjčky“ neuvěřitelně drzé netřeba dodávat. Samozřejmě ani u oklahomských milovníků videoher VANGOUGH jinak nezačneme, protože každému, kdo slyšel jejich první tři alba, by mělo naskočit především jedno jméno – PAIN OF SALVATION.
Sympatické na těchhle amerických pařanech však bylo zjištění, že namísto dalších (byť čím dál povedenějších) variací na švédské hybatele a další kapely podobného ražení, se parta kolem zpěváka a kytaristy Claye Withrowa postupně hrnula na vlastní píseček, až nám v roce 2013 přijela vyklopit oranžovou Tatrovku se jménem „Between The Madness“.
Ne snad, že by se všechny ty oblíbené kapely naráz ztratily, ale VANGOUGH se povedlo napsat vyloženě hitový materiál, jehož poslech a celkové vyznění mi dodnes evokuje zvláštní škatulku jakéhosi „dřevorubeckého progu“. Má na tom samozřejmě zásluhu i „domácí“ zvukové balení, ovšem zarputilost v kytarových riffech a méně pozlátka spolu s povedenou melodickou stránkou dělají z „Between The Madness“ hodně sexy záležitost. Tedy v případě, že akceptujete Withrowovo tlačení se do agresivní hlasové polohy, aniž by mu byla přirozená, což může některé posluchače dráždit.
„Warpaint“ tedy provázela velká očekávání autora těchto řádků, obzvláště když s s ním skupina dala poměrně načas. Ale bohužel, stejně jako u nedávno recenzovaných KINGCROW, přišlo spíše zklamání. Pokud půjdeme po příčinách, musíme se zase vrátit na začátek recenze, jako aktuálně největší inspirační zdroj teď však dosadíme DEADSOUL TRIBE (potažmo TOOL). Po úvodních zatěžkaných riffech „Morphine“ totiž nastoupí klidné brnkané sloky a vy máte pocit, jako by píseň napsal Devon Graves. Změní se to samozřejmě s refrénem, v němž už lze silový projev Withrowa jasně definovat, všechno se ale znovu vrací a opakuje. Ač to není vyloženě špatná skladba, i přes chvilkovou murmurovou pasáž určitě rozpačitý start.
Což o to, pokud by to byla záležitost jediné písně, citaci bez problémů omluvíme. Jenomže všechno pokračuje ve stejném duchu přes druhou „Dust“ až po závěrečnou „Black Rabbit“. Dojde samozřejmě i na občasné zrychlení (dosti nudná „The Suffering“), nesmí chybět pro současnou progmetalovou scénu naprosto povinná citace LEPROUS (tady v jinak povedené skladbě „Knell“, kterou však dle norského vzoru otráví do zblbnutí opakované sáhodlouhé „ooooo“ a „aaaaa“), a v rámci nastavených mantinelů najdeme i povedenější skladby se slušnou atmosférou („Gravity“ nebo „Till Nothing´s Left“). Zvláštní ale je, že staří VANGOUGH se na nás neusmějí ani z jedné položky alba.
Vývoj? Ano, dá se to tak říct. Správným směrem? Nemyslím si. A pokud ke zmíněné „neoriginalitě“ přihodíme zhoršený zvukový kabátek z domácího studia a pekelný virbl se zvukem tvrdě trestané krabice od Primalexu, můžeme „Warpaintu“ vystavit účet.
VANGOUGH bohužel nepokračovali ve vlastní cestě narýsované předchozím albem. Změnili sice inspirační zdroje, ale díky jasnému opisování a nepřesvědčivému zvukovému balení jsou jejich aktuální válečné barvy dosti mdlé.
1. Morphine
2. Dust
3. The Suffering
4. Gravity
5. Till Nothing's Left
6. Knell
7. Black Rabbit
Diskografie
Warpaint (2017) Living Madness (živé album) (2015) Between The Madness (2013) Acoustic Scars (2012) Kingdom Of Ruin (2011) Game On! (2010) Manikin Parade (2009)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!