PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud znáte tři roky starý debut Dánů VOLA, pak se vám asi zcela logicky a jednoznačně vybaví asociace s megastar MESHUGGAH. V souvislosti s albem „Inmazes“ to bylo přirovnání, které pomineme-li vokální složku, bylo zcela oprávněné a skupinu stavělo do pozice téměř plagiátorské. Přesto se toto album dočkalo celkem příznivého ohlasu a myslím, že oprávněně. Vyvážená kytarová měšu agresivita vůči uhlazenějšímu vokálu fungovala a skladbám nechyběl náboj ani nálada. Navíc syntezátorové doplnění naznačovalo, že pánové si umí pohrát se stylovými přesahy.
Po třech letech, při poslechu „Applause Of A Distant Crowd“, se ale dostavuje pocit, že tohle album nahrála úplně jiná skupina. Pryč je kytarová hrubost a djentová agresivita, v tomto ohledu už se setkáme jen se sporadickými náznaky například v „Smartfriend“, „Still“ nebo „Whaler“. Výsledné vyznění jen občasných tvrdých kytar je však jinde, posouvá se někam do valivějších a dusnějších poloh. Přirovnání se hledá těžce, snad jako byste zpomalili kytarové riffování Francouzů GOJIRA. Jinak jsou ale skladby postavené na úplně jiných základech. V podstatě došlo k tomu, že hudba následovala vokální složku, která už na debutu plavala v jemných až melancholických vodách. Tím se VOLA posunuli do rockového teritoria, které jim je ale hodně těsné. Především pokud bychom měli na mysli standardní rockové formy. Rozlet a rozsah postupů, které se Dánové rozhodli využít, přesahuje stylové hranice a v každé skladbě je třeba počítat s nějakým překvapením. Ať už jsou to syntezátorové zvuky jako z popových hitů osmdesátých let, rozevláté melodie, jakoby RADIOHEAD inspirované elektronické podivnosti nebo klavírní melancholie v „Green Screen Mother“, která představuje nádherné postludium celého alba.
Nad veškerou tou hudební rozmanitostí pak kraluje Asger Mygind, jehož hlas je snad ještě sebevědomější a čistější než na debutu. Především má ale dostatek prostoru a volnosti, aby neudušen těžkou djentovou mlhou, mohl plně rozzářit prostor svou vzdušností. Zcela tak naplňuje význam názvu skupiny, neboť VOLA v italštině znamená létat. A přesně v invencích tohoto významu létá Asgerův vokál nad skladbami ať už v jasných melodických linkách, jakoby zastřených výškách nebo točí hitové refrény, tak jako ve snad nejlepší skladbě alba „Alien Shivers“, která ale přesto přirozeně odplouvá až do neo-prog postupů.
Dlouho jsem zápasil s pocitem, že mi vokál něco nebo někoho opravdu silně připomíná. Osobitá forma ale ono srovnání neustále odváděla pryč a tak trvalo mnoho poslechů, než mi v hlavě naskočilo jméno Marko Saaresto a jeho finská pop-rock parta POETS OF THE FALL. Ve skladbě „Vertigo“ je asi nejvíce cítit ono baladické umění a jemné emotivní vokální postupy hrající si s neuvěřitelnou jistotou i s falzetem. Ano, posluchač se musí připravit na to, že od MESHUGGAH základů VOLA odlétli až do poloh, jež si bez uzardění hrají s pop-rockovými formami.
Jenže VOLA přesvědčují, že mají dostatek schopností a invence tvořit i v takových kulisách hudbu nápaditou, neotřelou, ale především s nádhernými melodiemi, které umocněné vokální precizností odvádí posluchače od myšlenek na styl a formu a tak je zcela nesmyslné zabývat se posuzováním, zda jsou kytary dostatečně tvrdé pro rockového fanouška. Ano, v mnoha okamžicích jsou, často však jsou to jen kulisy pro ony nádherné vzdušné melodie, které jako by přilétly odkudsi z vesmíru. Stačí si poslechnout titulní „Applause Of A Distant Crowd“ a je možno pochopit, v jaké symbióze dokáží VOLA produkovat svůj mix inspirací.
„Applause Of A Distant Crowd“ bude hodně velký oříšek pro příznivce původní tváře VOLA z debutu. Razantní proměna musí překvapit, ne-li šokovat a tento aspekt zákonitě ovlivní i mnoho fanoušků, a zřejmě se výrazně obmění i vlastní posluchačská obec skupiny. Také přiznávám, že první poslech „Applause Of A Distant Crowd“ mě zanechal trochu rozpačitým. Celkem velké překvapení, možná i se známkami zděšení, se však vytratilo a poté, co jsem novou formu přijal, roste už jen spokojenost a obdiv nad odvahou, s jakou VOLA v podstatě zahodili své začátky a roztočili úplně jiný kolotoč.
Metamorfóza jako z Kafkovy „Proměny“, avšak místo transformace na nechutný hmyz se Dánové proměnili v barevného motýla plného jemnosti a krásy.
9,5 / 10
Asger Mygind
- vokál, kytara
Martin Werner
- klávesy
Nicolai Mogensen
- bysová kytara
Adam Janzi
- bicí
1. We Are Thin Air
2. Ghosts
3. Smartfriend
4. Ruby Pool
5. Alien Shivers
6. Vertigo
7. Still
8. Applause of a Distant Crowd
9. Whaler
10. Green Screen Mother
Friend Of A Phantom (2024)
Witness (2021)
Applause of a Distant Crowd (2018)
Inmazes (2015)
Monsters (EP) (2011)
Glasswork (EP) (2010)
Homesick Machinery (EP) (2008)
Vydáno: 2018
Vydavatel: Mascot Records
Stopáž: 42:43
Nádherná záležitost. Pro mě nepředstavuje až takový kulturní šok v porovnání s debutem, spíše jeho logický vývoj. Kořeny vyrůstající z djentové horečky nedávných let jsou stále jasně patrné, ale VOLA už směle hledí vpřed a typicky skandinávsky vkusným způsobem chtějí lovit v mainstreamovějších vodách. Já jim to baštím a přeju!
prijemny album...
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.