Tak se zdá, že kooperace Kurt Ballou a HIGH ON FIRE funguje k oboustranné spokojenosti. Toto je totiž už třetí deska v pořadí, kterou z producentské židle jistí tento agilní chlápek, jinak též samozřejmě kytarista slovutných CONVERGE. Toto americké trio se nikdy v minulosti a nejspíše ani nikdy v budoucnosti nedočká takového masového ohlasu, jakému se těší například takoví MASTODON, ovšem ve svých hudebních bublinách se jim však i přesto dostává patřičného ocenění.
Ono se také není čemu divit, když ani na své osmé desce nehodlají jakkoliv revidovat svůj dosavadní styl. Více melodií? Více přehlednějších struktur? Více posluchačské vstřícnosti? Zapomeňte! Matt Pike a jeho věrní naproti tomu opět zkouší hrát to samé způsobem, který by neměl jevit známky vyčerpání a který tím pádem ani nezačne nudit. Přesto tady oproti jejich ranému řádění, jež vyvrcholilo na divoké desce „Blessed Black Wings“ z roku 2005, registruji postupné, leč velmi lehké zvolnění původně dosti natlakované hudební produkce. Dalo by se to pojmenovat otřepaným odkazem k postupnému zrání kapely a asi by to ani nebylo moc mimo.
Přesto však ani v roce 2018 nelze hovořit o lehce stravitelné metalové selance. HIGH ON FIRE, opírajíce se o svůj typický rukopis v podobě skutečně těžkého kytarového spodku, nadále a bez přestání hrnou ten svůj neurvalý sludge metal a přitom zkoušejí, jestli jde v takovéto konstelaci něco dělat jakoby nad plán. A ono jde! Postupné prodlužování stopáže skladeb je proces, který registrujeme už několik předchozích nahrávek. Na té letošní se hrací časy těch nejdelších opět posouvají a nutno říci, že už do vskutku epických hodnot.
„Steps of The Ziggurat / House of Envil“ na svých devíti minutách a hned zkraje alba rozehraje velmi temné divadlo, pochopitelně s masivní podporou Mattova léty trénovaného chřapláku a hlavně jeho devítistrunného monstra. Ve středním tempu a hrozivě vpřed pádící kompozice navazuje na to nejlepší z historie skupiny, aníž by se její tvůrci museli uchylovat k sebevykrádání. Druhá rozsáhlá záležitost, ukrývající se pod názvem „Sanctioned Annihilation“, ve svém rozjezdu lehce přibrzdí divoké tempo nastavené předchozím titulním kouskem, nabízejícím poněkud neurvalou verzi rock`n`rollu. Poloakustická kytara navodí pocit zklidnění, ten však vzápětí, pod náporem dalšího masivního kytarového běsnění, mizí rychlostí světla. Skladbu však i navzdory vskutku neúnavnému náporu mohutné vozové hradby tvořené zvukem elektrických kytar lze zařadit jako na albu jednu z těch méně útočných, o to však více členitějších a, řekněme, i náladotvornějších.
Nabízí se pak jedna otázka – Je 56 minut podobně laděné muziky na jeden zátah ještě v pohodě anebo je to nakonec už příliš? Odpověď není jednoznačná, ale právě zkušenost skupiny, ve které se snoubí v tom nejlepším slova smyslu rutina se stále svěží způsobilostí z nepřehledné a monotónní bažiny sludge metalu vyhrabat slušné hudební nápady a z nich pak skládat dramatické a nenudící skladby, často nepříliš střídmé stopáže, se stále a bezpečně postarají o to, že se zde takříkajíc nejede na setrvačník.
Byť nahrávka vykazuje příjemnou vyrovnanost, může se na jejím konci už dostavit únava. Ta právě není důsledkem uvadající úrovně jednotlivých skladeb, jako spíše chtě-nechtě se vkrádající ztráty koncentrace z poslechu takto intenzivně znějící muziky. Toto je ovšem čistě individuální záležitost, kterou navíc ovlivňuje posluchačovo momentální rozpoložení. Pokud je v těch správných hodnotách, nemůže jej zklamat ani tato deska HIGH ON FIRE, jež nese pořadové číslo 8.