Jsou žánry, které se s metalem prolínají a v mnoha ohledech jsou jen jiným klonem toho samého, přesto je „správný“ metalový fanoušek většinou ignoruje. Stačí však trocha stylového přesahu nebo progresivity a najednou si kapelu daného žánru metalisté umí přivlastnit. Dokázalo to už nespočet post-hardcore kapel, za všechny připomenu BETWEEN THE BURIED AND ME. A v souvislosti s Kalifornskými SILENT PLANET si dovolím tvrdit, že by to mělo nastat také, protože hudební forma vycházející z metalcore základu je na jejich již třetím albu „When The End Began“ dotažena nebo lépe snad říci přetažena až někam mimo pevně stanovitelné hranice a metalová obec by to rozhodně ignorovat neměla. Ostatně nejsou SILENT PLANET žádnou začínající nebo neznámou skupinou, ve své domovině mají hodně slušné jméno.

Již předchozí deska „Everything Was Sound“ nabízela zajímavou formu metalcore oblečeného spíše do kabátku agresivního hardcore typu CONVERGE a podobných kapel. Už zde se ale objevovaly střípky přesahů a pro mě překvapující byl pocit spřízněnosti i s industrial thrashem vzor FEAR FACTORY. SILENT PLANET se ale nezastavili a na letošní desce posunuli svůj projev zase o kousek dál. Jak hudební obsah, tak především vokální stránku rozprostřeli do mnohem širšího spektra. Větší zapojení čistých vokálů posouvá skladby z pohledu nálad do mnohem emotivnějších poloh, aniž by ale celkové vyznění ztrácelo onu hardcore agresivní naléhavost. I co do tempa a hutnosti soundu se skupina nedrží jedné formulky, ale celkem hezky se snaží stavět aranže na proměnlivosti a přizpůsobovat tempo dle aktuálního motivu. Zkrátka dávat každému konkrétnímu postupu ten správný švih nebo dostatek času, aby vše vyznělo tak jak má, neztrácelo s v překotné kouli zvuku nebo nerozplizlo v přílišné rozvláčnosti. Cit v tomto ohledu pánům nechybí.

To, čím se skupina zcela vymyká ze stáda a vytváří si auru jedinečnosti jsou jednoznačně i texty. Garrett Russell a Mitchell Stark jakožto tvůrci lyriky jdou totiž hodně neotřelou cestou a tvoří texty písní bez toho, aby sami napsali byť jedinou větu. Pracují totiž výhradně s citáty, berou odkud si jen můžeme představit. Evidentně se ničím neomezují, vytrhávají věty z projevů politiků, z knih, berou citáty slavných, fráze z Bible i texty pocházející z jiné hudby, klidně z gospelových písní nebo od RADIOHEAD. Žádná omezení si evidentně neberou a prostě jen vybírají takové fráze a věty, někdy i jen slovní spojení, které se jim hodí. Text jediné skladby tak obsahuje až desítky citací a je obdivuhodné, jak jim to zapadá do sebe a jak dokáží vytrženou část jednoho citátu doplnit zbytkem z diametrálně odlišného zdroje. Fráze z Marxe klidně dokončí veršem ze Starého zákona, nebo na Trumpův projev naroubují citát z knihy o hudební teorii. Historické zdroje jsou kombinovány s žijícími autory ze všech koutů, Shakespeare nebo Napoleon Bonaparte je využit stejně jako texty od bývalého františkánského kněze Brennan Manninga, šířícího ve svých knihách myšlenku lásky, až po excentrickou básnířku Andrea Gibson. Vrcholem jsou pak hlášky, které Russell a Stark slyšeli od neznámých lidí někde na ulici. Že by měl být výsledek jen bezhlavý blábol? Ani náhodou, naopak jsou z toho velmi působivé texty, možná jen trochu abstraktní.

I cesta jakou SILENT PLANET vytrhávají ze standardů hudební obsah je možno s klidným svědomím označit jako progresivní. Kytarové variace, kterými nás častuje Mitchell Stark, jsou toho jasným důkazem. Správná řežba v precizním podání, plné zajímavých a neotřelých postupů. I v souvislosti s tím je prostě nutno vyslovit přirovnání k raným BETWEEN THE BURIED AND ME. Kytarová ekvilibristika ale i rozdováděná rytmika tohle srovnání s klidem snese. Příkladem budiž třeba živelná skladba „Lower Empire“, ve které si můžete plně vychutnat i výkonnost bubeníka Alexe Camarena. Ten především v rychlejších skladbách jako „Northern Fires (Guernica)“ žene celou skupinu vpřed a bez sebemenší rutiny vytlouká smyčky a kudrliny s metronomovou přesností. Perfektní základ pro divokost, kterou SILENT PLANET šíří do světa. Na druhé straně se na albu setkáme i s mnohem odlehčenější formou, kde ony progresivní formy nepůsobí tak výrazně a mnohem přirozeněji plavou v logické struktuře hudebních motivů. Další rozměr pak tomu všemu dávají vokály, které mají hned několik podob. Ty hrubé z hrdla Garrett Russella zahrnují široký rozsah od dušeného řevu po vypjatý vřískot. Basák Thomas Freckleton pak má na svědomí čisté vokály, které je možno označit za metalcorové. Vše dohromady skvěle funguje, přesto zcela subjektivně více oceňuji drsné Russellovo hrdlo. Až neskutečně silný řev, který je ale precizně „vyzpíván“.

To, že SILENT PLANET dokáží i zvolnit a zjemnit až do baladické polohy, ukazuje „In Absence“. I zde je ale atmosféra náležitě napjatá a emoce se valí po zemi, aby vám svázali kotníky a zabránili prchnout od naléhavosti, s jakou vám kapela svou hudební zpověď vyřvává do ucha. To je asi nejsilnější stránka celé desky, naléhavost a důraznost s jakou jsou skladby prezentovány, žádná rozvláčná pseudouvolněnost ani přílišná koncentrace na precizní přirozenost toku motivů, kterou třeba cítím z aktuálního alba THE OCEAN. Přístup od SILENT PLANET je mi mnohem příjemnější a album díky své živelnosti působí pestřeji a světe div se i progresivněji. Když už jsem zmínil THE OCEAN, třeba skladba „Afterdusk“ mi tuto superskupinu v mnoha ohledech připomíná a je přesně taková, jakou bych si přál slyšet i na albu „Phanerozoic I“. Co myslíte, je tam? To už je otázka pro jinou recenzi.