Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K predchádzajúcemu albumu „New Bermuda“ som mal výhrady a skôr sa mi zdalo, že to s DEAFHEAVEN ide z kopca, sťaby jednou z dlhej rady obetí vlastného úspechu. Dokonca som prorokoval bližšiu zrážku ich tvorby s doménou, v ktorej sa pohybujú ALCEST. Po napočúvaní už nie tak horúcej novinky „Ordinary Corrupt Human Love“ musím prehlásiť, že som sa dokonale mýlil. Novinka hipsterov z Kalifornie, ku ktorým budeme často priraďovať prívlastok „post“, je podľa mňa skokom správnym smerom.
Už úvod v podobe „You Without End“ má potenciál solídne prekvapiť, nakoľko znie akoby ANATHEMA načrela do blackmetalovej studnice nápadov. Komplexné klavírne linky, pomalé tempo, hovorené slovo a citlivý ženský vokál navodia prekvapivú introspektívnu atmosféru. Len preto, aby bola v časti, kedy sa ozve ostrý vokál G. Clarka, posunutá až do sféry ľahkej bizarnosti. Už v tomto bode stopáže je zrejmé, že máme dočinenia s veľmi pôsobivým, i keď iste polarizujúcim materiálom.
„Honeycomb“ zatiahne skôr prezentovaný post-rockový koncept poriadne hlboko do blackmetalových vôd bez toho, aby sme nápady donekonečna rozomieľali na neidentifikovateľný, medzi zubami škrípajúci prach ako tomu bolo v minulosti. Materiál kompozične krásne graduje a vyhrávky neslúžia len na vypĺňanie hluchých medzier, ale sú nosnými časťami vytvoreného konštruktu. Zbesilá rytmika tak ostro kontrastuje s vyložene rockovými riffmi a vyhrávkami so širším emocionálnym presahom zabiehajúcim kamsi do vôd (post?) doom metalu. Táto ďaleko výraznejšia práca s jemnejšou hudobnou formou určite nebude po chuti priaznivcom „New Bermuda“. Doslova dojemný záver „Glint“ potvrdí...
Napriek tradične masívnej dĺžke skladieb sú tieto vystavané omnoho precíznejšie, každá s komplexným hudobným príbehom, ktorý plynie veľmi stráviteľným spôsobom. Za geniálny považujem zvuk a tiež mix nahrávky, ktorý jednotlivé nástroje umiestňuje presne tam, kde majú v každej pasáži byť (spomínal som skvelé bicie?). Vyváženosť všetkých častí hudobného spektra len podtrhuje kvalitný skladateľský rukopis. Neviem tak identifikovať vyložene slabé miesto alebo miesta a mám pocit, že práve na svojom treťom albume našli DEAFHEAVEN svoju optimálnu podobu.
Všetko s čím kapela doteraz pracovala, padlo konečne na svoje miesto a „Ordinary Corrupt Human Love“ sa posúva týmto na ďalšiu úroveň. U mňa jednoznačne na dominantné miesto v ich diskografii. V závere nebudem nič múdro predikovať, zostanem so suchým a otrepaným konštatovaním, že tu mám(e) jeden z TOP albumov tohto roka.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.