OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oficiální kapacita pražského Fóra Karlín je 2.500 osob. Na zhruba stejnou sumu bych skromně odhadl návštěvu zdejší nedělní zastávky podniku „The European Apocalypse“, za níž se skrývala vystoupení hned čtyř velmi „silných“ jmen světové metalové scény. BLOODBATH, HATEBREED, DIMMU BORGIR a KREATOR, oba posledně jmenované celky pak samozřejmě v úloze dělených hlavních hvězd, jimž je vymezen stejný hrací čas.
Pohled na zcela zaplněného útroby tohoto pražského kulturního svatostánku vyvolával jednoznačné pocity – živá metalová představení dnes opravdu táhnou, možná dokonce snad jako nikdy dřív. Vždyť kdo by si před nějakými deseti léty představil, že třeba zrovna KREATOR budou schopni přilákat takové množství lidí, že s ním naplní podobné prostory? Jestli je to tím, že lidé se dnes mají skutečně dobře, si raději netroufám odhadnout, nicméně fakt, že se v současnosti koncertuje ostošest, je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho příčina: kapelám, jež se oprávněně být cítí šizené na prodejích hudebních nosičů, se tenhle byznys prostě setsakramentsky vyplatí.
Pro milovníky komornějších akcí a nepřátele mohutných lidských mas na jednom místě to tedy zcela jistě nebylo žádné terno, ovšem všichni ostatní si docela jistě přišli na solidní kulturní zážitek.
BLOODBATH, švédskou smrtící mašinu, jsem trestuhodně prošvihl, za což mne jistě stihne kletba mrazivě vychrčená ze samotných úst Nicka Holmese, aktuálního „vokalisty“ tohoto superspolku. Na HATEBREED jsem však již „na značkách“ a těším se, zda se mi konečně povede definitivně prokouknout kouzlo tohoto hardcore kultu. Ale zase se mi to nedaří, nakolik je Jamey Jasta milý a sympatický chlapík, zase jsem po několika vzrušujících úvodních pocitech uhoupán do šedivé kytarové rutiny, která oslovuje mnohé, mě však nikoliv. Tak snad zase příště – kapela u nás letos vystoupila již potřetí, takže nových příležitostí bude určitě ještě mnoho.
To subjektivně nejdůležitější přichází ovšem vzápětí. DIMMU BORGIR po předlouhé odmlce jak koncertní, tak také nahrávací, vydali letos velmi solidní album „Eonian“ a vyrazili jej živě propagovat. Všem, kteří už pociťovali silné abstinenční příznaky, přišla tahle skutečnost jistě velmi vhod, ostatní se pak mohli těšit na krásné divadýlko, které s sebou tahle partička spolehlivě přiváží.
A bylo tomu tak i ve Fóru. Odmyslím-li si skutečně mizernou zvukařovu práci s Darayovou bicí soupravou, přišly si vrchovatě na chuť oba nejdůležitější metalistovy smysly, totiž zrak i sluch. Kapela byla poctivě temně nalíčená, nechyběly ani pověstné kapuce jak z hadí kůže vydělané a na pozadí slušné světelné show a zadní plachty v podobě detailního náhledu na tak trochu zemanovský (myšlen pochopitelně režisér Karel Zeman) obal nové desky to byla opravdu interesantní podívaná. Jen snad poznat, když tedy kapuce spadly dolů, který z obou holohlavých kytaristů je Galder a který Silenoz, bylo chvílemi poněkud složitější. Novinku „Eonian“ zastoupily tři její nejzvučnější zástupci („The Unveiling“, „Interdimensional Summit“ a „Council Of Wolves And Snakes“) a jinak zazněl slušný průřez celou diskografií kapely, jež dostála své pověsti a mnoho z přítomných dostávala opakovaně do absolutního varu. Sedmdesát přidělených minut proto uběhlo jako voda a nemusím snad ani dodávat, že pro nějakou tu minutku navíc by se jistě nikdo nezlobil.
Setlist: The Unveiling, Interdimensional Summit, The Chosen Legacy, The Serpentine Offering, Gateways, Dimmu Borgir, Council of Wolves and Snakes, Puritania, Indoctrination, Progenies of the Great Apocalypse, Mourning Palace
KREATOR jeli vlastně také ještě na podporu aktuálního alba „Gods Of Violence“, i když datum jeho vydání je o mnoho starší, než toho v případě DIMMU BORGIR. I v jejich setu se proto objevilo nejvíc zástupců poslední nahrávky a i v jejich setu pak došlo také na jakési stručné „Best Of“.
Podstatnější však bylo tradičně stoprocentní nasazení, s kterým německo – finská čtveřice odpalovala jednu svou hitovku za druhou a nejevila sebemenší náznak soucitu s nebohými přihlížejícími. Krom chvíle, kdy zněla „Hail To The Horders“, kapela za svými zády promítala obrázky odžískovaných metalistů ze zemí „třetího světa“ a já jsem si jen tak mimoděk říkal, kolikpak asi voličů slavné domácí SPD tady v tuhle chvíli emotivně s Millem Petrozzou vyřvává refrén, však byla symbióza účinkujících i přihlížejících naprosto dokonalá a koncert svištěl rychlostí přímo nadzvukovou. V rychlém sledu jednotlivých skladeb to pak dokonce chvílemi vypadalo úplně jako jízda temným tunelem tobogánu, prosvěcovaným bohatou barevnou mozaikou všudypřítomných světel. Potěšitelné bylo zařazení dvou pradávných klasik z EP „Flag Of Hate“ (titulní skladba a „Awakening Of The Gods“), zklamala naopak absolutní absence čehokoliv ze zřejmě nejvýstavnějšího alba essenských thrashers „Extreme Aggression“.
Jen kdyby nebylo těch otravných mobilních telefonů. Vím, že tohle je stará bolest, o které se snad už ani nevyplatí psát, že tenhle fenomén už je snad naštěstí na ústupu, a že každý má určitě právo pořídit si pár foteček či kousek videa, ale přece jen mě to pokaždé, když musím trpět za nějakým tím samozvaným režisérem, který absolutně postrádá soudnost, rozněžňuje na maximální možnou míru. Skutečně by mě zajímaly osudy takto pořízeného obrazového materiálu. Kolikrát si je dotyčný bude doma přehrávat, tedy jestli vůbec? Nebo je prostě a jednoduše šoupne někam na net s pocitem nominace na Oskara a tím to pro něj definitivně zhasne? Vrcholem jsou pak dobráci, kteří ještě celý koncert streamují někomu jinému, samozřejmě nejspíš v mizerné zvukové kvalitě, o obrazu složeném především ze zátylků lidí před vámi ani nemluvě. Sorry, ale tohle nikdy nepochopím, a modlím se za den, kdy to nepochopí ani jeden z těch, co se mnou budou na nějakém koncertu.
Ale zpět ke KREATOR (a DIMMU BORGIR samozřejmě): krásnější vánoční dárek už nám hoši nemohli dát a předpokládám, že ono tiché, rozjímací období Adventu nám všem přítomným rozjasnili minimálně stejně jako rozsvícený stromeček potemnělé Staroměstském náměstí. Hail To The Metal Hordes!
Setlist: Enemy of God, Hail to the Hordes, Awakening of the Gods, People of the Lie, Gods of Violence, Satan Is Real, Mars Mantra/Phantom Antichrist, Fallen Brother, Flag of Hate, Phobia, Hordes of Chaos (A Necrologue for the Elite), Violent Revolution, Pleasure to Kill
Foto pouze ilustrační.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.