Vydavatelství Deathwish, producent Kurt Ballou, druhá deska kapely, kterou zakládali členové GAZA. Obal Jacob Bannon. Může tohle vůbec dopadnout špatně? Odpověď je jasná. Nemůže. Za mě jedno z nejlepších spojení valivosti, neústupnosti a syrovosti, která tento rok spatřila světlo světa. CULT LEADER stále pevněji ukotvují svoji tvorbu v tom, že dokáží psát silné riffové sekanice a nově i táhlé náladovky.

Album se dvakrát zhoupne k polohám, které od CULT LEADER zatím příliš neznáme. Rozhodně ne v takové kvantitě. Po prvních dvou skladbách následuje uvolnění, které stáčí album k zatěžkaným postrockovým formám. Pomalejších skladeb je pět, tedy polovina, ale vzhledem k tomu, že jsou téměř dvakrát tak dlouhé, tvoří většinu hracího času.

V těchto kompozicích se CULT LEADER pohybují na poměrně rozlehlé žánrové oblasti. Od postrocku, přes téměř gotické nádechy, když se přidává hluboký melodický zpěv, až k ostře střiženým hranám ze sludge-metalových riffů. Celé album tento přístup provzdušňuje a obohacuje o stylové odstíny, na které jsme u řezníků ze Salt Lake City nebyli příliš zvyklí. Současně trochu mizí tlak, který byl na albu „Lightless Walk“.

Na albu je přitom silně patrná snaha řadit skladby za sebou v předem daném pořadí. „A Patient Man“ si posluchače pečlivě připravuje na pomalejší skladby, jakými jsou „Isolation in the Land of Milk and Honey“ nebo „To: Achlys“ a následně rafinovaně navrací do světa riffovaček a kanálních vokálů.

I přes toto žánrové pohupování jsou ty nejtvrdší skladby páteří desky. Žánrové výlety do jiných vod jsou zajímavým zpestřením, ale zřejmě nikdy nebudou tím, na co bych u CULT LEADER přísahal. Tím bude vždy nelítostné spojení bažiny grindcore a chaotického hardcoru s matematickými vsuvkami, a toho se mi na posledním albu dostává ve velmi uspokojivé jakosti i kvantitě.