Po dlouhých devatenácti letech se stylotvůrci vrací s další deskou. Kalifornští veteráni, kteří vyhloubili základy pro pouštní stonermetalové tvrze, nám sice už trochu šednou, nic jim to ale neubírá na radikálnosti, se kterou od počátku devadesátých let definovali spojení těžkotonážních temp a hrubého zrna v kytarovém zvuku. Ani na své poslední desce SLEEP neuhýbají. Změna sestavy, kdy Chrise Hakiuse, jenž nastálo zakotvil v OM, nahradila jiná ikona z podobného ranku - Jason Roader z NEUROSIS, nezanechala vážnějších následků. Po hudební stránce se, ani po té téměř dvacetileté albové odmlce, nic nezměnilo. 

Kořeny mají stále zavrtané hluboko v BLACK SABBATH-ovské éře, jen se ubralo na rychlosti a přidalo na obhroublosti. Kdo by čekal něco jiného, byl by blázen. Přísahu na jméno této legendy stvrzují SLEEP nejen tím, jakou hudbu hrají, ale i pojmenováním písniček, kdy předposlední desetiminutovka nese jméno baskytaristy Geezera Butlera.

Instrumentální úvod i závěr také není ničím šokujícím. To už musí bejt, aby Al Cisneros použil mikrofon a když se tak náhodou stane, zjistíte, že jeho hlas je stejně hypnotický jako podlazené riffy, které vámi kolébají. Většinu času dělají SLEEP to samé jako před třiceti lety. Stejnou lenost, jakou mají v poslední době ve věci vydávání desek, mají povětšinou i jejich riffy a když už se pustí do sólování, je to silně zapékací záležitost. Aby ne, když hned druhá skladba se jmenuje „Marijuanaut's Theme“. Pokud se kouknete na to, kdo čím k desce přispěl, tak Al tam krom zpěvu a baskytary má i vodní dýmku. I basa tu má ale místa, kdy hluboko pod táhlým kytarovým monolitem bublá se sólovými ambicemi, ale to se děje pod silnou chlupatou dekou bustrovaných zdí.

V tom, co dělají a jak znějí, jsou mistři. Jejich zvuk ani výraz nestárne, ba naopak, stále je tu zástup kapel, pro které jsou modlou. Deska „The Sciences“ nedělá nic jiného, než že se zarputilostí stále jde ve vyznačených mantinelech, ale mám pocit, že vlastně nikdo by to nechtěl jinak.