Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A PERFECT CIRCLE po čtrnácti letech přicházejí s materiálem, jehož základy se začaly stavět již před deseti lety. Po prvním poslechu jsem měl chvilkami pocit, že poslouchám kapelu, kterou vůbec neznám. Bylo to jako s člověkem, kterého jste čtrnáct let neviděli, a trochu na něj zapomněli, ačkoliv jste předtím byli fakt dobří kámoši. Až po chvíli začnete přes všechny ty vrásky a šedivé vlasy vnímat, že je to vlastně ten samý člověk. Takové opakované seznamování s něčím, co již znáte. Zjišťujete, že můžete v rozhovorech navázat tam, kde před oněmi čtrnácti léty skončily, pokud si vzpomenete.
„Eat The Elephant“ je mnohem vzdušnější, než jeho předchůdci. Současně mám ale také silný pocit, že je mnohem promyšlenější a proaranžovanější. Rukopis Billyho Howerdella je přitom stále snadno rozpoznatelný. Občas rozpoznáte zvuky – třeba cinkání – které jsou velmi specifické, ale už jste je slyšeli na některém z předchozích alb a zaryly se vám hluboko do paměti, protože nikdo jiný tento zvukový rejstřík nepoužívá.
Naprosto signifikantní je pak Maynard James Keenan. Jeho hlas si nespletete. Jeho práci s dynamikou také ne. Troufám si říci, že „Eat The Elephant“ je jeho nejotevřenější, nejepičtější a současně nejdramatičtější album. Pryč je surrealistická deprese, prýštící z raných TOOL, která se nesla stále v podobné pocitovosti. Na posledním albu A PERFECT CIRCLE pracují s velmi pestrou škálou emocí, album je pro mě i po půlroce poslouchání nabité dějem. Přišel jsem nakonec na zub i skladbám, u kterých jsem si při prvním poslechu myslel, že se jedná o nepovedený vtip. Mluvím teď samozřejmě o cukrkandlové rádiovce „So Long, And Thanks For All The Fish“, kterou jsem měl mnohokrát problém doposlouchat do konce, jak moc mě štvala. Po mnoha měsících a s klipem, který ve mně evokuje staré dobré SOUNDGARDEN a „Black Hole Sun“, jsem si našel cestu k této neproblematičtější části alba.
A PERFECT CIRCLE stále zrají a neztrácejí sebevědomí. Hlavní tvůrčí dvojice má pořád co říci. Maynard je furt ten týpek s chytrými texty a kouzelným hlasem. Billy Howerdell dokáže s kytarou a syntezátory vykouzlit jiné světy. Máme před sebou nejdospělejší album A PERFECT CIRCLE, které si nemusí nic dokazovat.
1. Eat The Elephant
2. Disillusioned
3. The Contrarian
4. The Doomed
5. So Long, And Thanks For All The Fish
6. Talktalk
7. By And Down The River
8. Delicious
9. DLB
10. Hourglass
11. Feathers
12. Get The Lead Out
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.