Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě minulá deska jela v kolejích, které si tato sbírka metalových epileptiků vytýčila na počátku své cesty. Jejich mantrou byla zběsilá jízda, co si v ničem nezadá s velikány typu THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Hardcore-metalová nálož, která rozmetá všechno, co se jí namane v dosahu. Přitom ale nikdy nešlo jen o bezuzdné chrlení zlámaných riffů a tvorbu nekoordinovaného chaosu. THE ARMED vždy šli i po melodických linkách, které tvořily základ jejich tvorby. Trochu mi vždy připomínali hrad, ve kterém spí Šípkovic Růženka, jenž je obrostlý divokou květenou plnou nebezpečných trnů. Tady je silný a svým způsobem chytlavý základ obrostlý vrstvou toho nejneurvalejšího spojení hudebního extrémismu.
„Only Love“ je ale kompletně jiné v tom, jak zní a působí na první dojem. Když jsem ho poslouchal poprvé, neustále mě napadala otázka: V jaké chvíli se z THE ARMED stali GENGHIS TRON? Kompletně se změnil zvuk i styl. Chvílemi se může zdát, že kapela znásilnila nintendocoreové trendy, které frčely před patnácti lety, přidala mnohem více noisu, silným bustrem zkreslila všechno, co mohlo být. Současně výsledek provzdušnila odlehčenějším fragmentem nebo intrem. A opět jako vždy, pod nánosem toho všeho jsou celkem chytlavé motivy, které jsou pokrouceny a prohnuty pod tlakem industriálních vpádů a grindových výplachů.
Ve srovnání s minulostí je tu velká změna v tom, jak jsou pojímány zpěvy. Ty jsou tak pestré, jak nikdy nebyly. Do srdcervoucích mužských i ženských screamů tu jsou ledabyle naskládané deklamace a dokonce i melodické vokály, které jsou téměř vždy ošetřeny nějakými efekty.
THE ARMED vždy trochu mlžili ohledně sestavy, dohledatelné jsou hlavně hostovačky. Pod „Only Love“ jsou podepsána hned dvě jména z CONVERGE. Prvním je bubeník Ben Koller a druhou jistotou je kytarista CONVERGE Kurt Ballou, který stojí za produkcí a zvukem celého alba a jeho ruka je tu více než cítit.
S příchodem syntezátorů se sice mění celkový zvuk. Mění se nejen nástroje. Je tu víc tanečnosti, divných noise-industriálních pazvuků, digitálního šílenství, ale pod tím bije stejné srdce. Tak zběsile a intenzivně, jak jsem na to od detroitských řezníků zvyklý.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!