Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ač se to může zdát neuvěřitelné, letos je to již dlouhých dvanáct let, co KING DIAMOND naposledy vydali nějaký řádný a řadový počin, ať už studiový nebo živě pořízený. Předlouhých dvanáct let, jež ve spojitosti s tím, že kapela jako taková stále dál existovala, nemají jistě coby mezera v aktivní nahrávací činnosti široko daleko konkurenci. Bohužel. Ale dávno známé okolnosti kolem Kingova trojitého bypassu a následující rekonvalescence tomu tak zkrátka chtěly, že když konečně nabyl ztracených sil, vrhnul se nejprve k oprášení koncertní činnosti, která mu zachutnala tak, že v loňském roce dokončoval prakticky „pětiletku“ permanentního živého vystupování.
Tečkou za touhle předlouhou epizodou (a předpokládám, že v obou naznačených směrech) se stalo živé koncertní 2DVD „Songs For The Dead Live“, navazující do jisté míry na poslední Kingův živák „Deadly Lullabyes Live“ (2004). I když, do jisté míry, ono na něj kolem a kolem vzato vlastně navazuje docela dost – a to tady samozřejmě nemluvím o dalším koncertním záznamu „In Concert 1987: Abigail“ z roku 1990. Hned osm skladeb z celkových dvaceti, které byly tehdy zaznamenány v živém provedení, totiž nyní slyšíme znovu a KING DIAMOND tím pádem, dá se říci, poněkud trestuhodně opomíjí svou další diskografii. Na druhou stranu památné album „Abigail“ (1987), jež je v drtivé většině příčinou tohoto průniku, získalo v průběhu let vskutku legendární visačku, takže se tak úplně není co divit, že když už ho kapela dlouho přehrávala živě kompletní, umístila ho poté i na svůj úplně první pohyblivý koncertní záznam po více než třiceti létech kariéry.
A je třeba říct, že obrázkové provedení příběhu Abigail La Fey je skutečně pastvou pro oči i uši, nejen s ohledem na přidružené jevištní divadlo a jeho filmařské zpracování (rozličné a osvěžující kamerové pohledy, včetně perfektního střihu), ale především díky hlasové formě Kinga, kterému bude letos třiašedesát. Nevím, zda se se záznamem ještě pracovalo ve studiu, ovšem nechce se mi tomu věřit ani za mák, tohle je prostě King Diamond se vším všudy, jak to ostatně potvrdil třeba na památném vystoupení na plzeňském Metalfestu, jež bylo zároveň dodnes poslední možnost shlédnout Jeho výsost živě v domácích končinách.
Prezentaci klasiky předchází ještě pár neodmyslitelných čísel („Welcome Home“, „Sleepless Nights“, „Eye Of The Witch“ a „Halloween“), včetně tak trochu zbytečně povinných dvou kusů z dílny MERCYFUL FATE (dovedu si jistě představit samostatné koncerty, věnované výhradně téhle kapele), jež sice koncert dokonale nakopnou, ovšem, jak jsem již zmiňoval před chvílí, na jejich místě by jistě totéž svedly mnohé jiné klenoty z diamantové pokladnice.
Máte-li rádi KING DIAMOND a zároveň vám přijde smysluplné věnovat mu zhruba hodinu a půl svého čase (nebo dokonce tři – „Songs For The Dead Live“ totiž obsahuje záznamy hned dvou naprosto totožných koncertů, jednoho z Philadelphie v roce 2015 a jednoho z festivalu „Graspop Metal Meeting“ z roku 2016, račte si vybrat), pak je pro vás tenhle záznam pro rozhodně horkým tipem. Předvádí v tom nejvýstavnějším světle zcela jistou, sebevědomou kapelu, včetně nového basisty Pontuse Egberga, jenž do ní zapadl zcela přirozeně, předvádí její nadmíru profesionální výkony (osobně krom nejvyššího šéfa oceňuji také pohled na bubenického pořízka Matta Thompsona v plném zápřahu) a předvádí i koncepční pódiovou show, jakou nemá nikdo jiný na světě.
Tohle jsou zkrátka KING DIAMOND, kteří prostě neumí věci dělat špatně, chtělo by se napsat, a ona je to vlastně pravda. Pravda, pravda. Hluboce doufám, že v létě se o tom v Moravském Krumlově všichni přesvědčíme, a že, bude-li to jen trochu možné, zkusíme to zase po čase s trochu odlišným repertoárem.
1. Out from the Asylum
2. Welcome Home
3. Sleepless Nights
4. Eye of the Witch
5. Halloween
6. Melissa
7. Come to the Sabbath
8. Them
9. Funeral
10. Arrival
11. A Mansion in Darkness
12. The Family Ghost
13. The 7th Day of July 1777
14. Omens
15. The Possession
16. Abigail
17. Black Horsemen
18. Insanity
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.