Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Máme tu bez nadsázky jednu z nejzajímavějších deathmetalových kapel poslední doby. Jednou ze záruk je například bubeník Jason Roe, který začínal s BETWEEN THE BURIED AND ME. Předpokládám, že už teď je jasné, že jde o trochu složitější a techničtější kompozice, ve kterých příliš nepočítejte s jednoduchými riffovačkami. Naopak. Kytarista Andrew Hawkins se celkem vyžívá v nervózních vybrnkávačkách a basák Scott Addison skvěle tmelí bicí a kytaru a ještě velmi často přikládá vlastní linky, rozvíjející hlavní motivy.
Najdete tu odkazy na GORGUTS, GIGAN i DEATHSPELL OMEGA. Od nervózních kytarových mlh, které v téměř devítiminutové skladbě „Aqueous“ otevírají celou kompozici, se dostáváte až někam do sludgemetalových neutěšených ploch. Ačkoliv je cítit, jaké kapely mají BARING TEETH rádi, nejde tu v žádném případě o opisování. Naopak. Tahle trojka z Dallasu si vytvořila vlastní rukopis, kterého se poměrně striktně drží. Svoji hudbou rádi znervózňují, mají zde skvělé pasáže, kdy rytmika tančí technický kvapík a kytara drápe disharmonické sólo, případně se rozplývají až v ambientních mlhách.
Za celkem logický považuji jejich přechod od Willowtip Records k o dost alternativnějšímu labelu Translation Loss Records, kde jim společnost dělají spolky jako A STORM OF LIGHT nebo MOUTH OF THE ARCHITECT. BARING TEETH prostě jsou divná deathmetalová kapela. Kořeny jsou jasné, ale výsledek je značně neortodoxní a asi ani nemůžu říci experimentální. Nejde o žádné náhodné pokusy. Texasané moc dobře vědí, co dělají a ve své tvorbě mají celkem pevnou ruku. Jen to rozhodně není pro každého.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.