Když v roce 2010 zrušili američtí powermetaloví KAMELOT domácí turné, oficiální zpráva zněla, že se tak stalo z důvodu nemoci. V dubnu 2011 už však bylo jasné, že Roy Khan kapelu opouští. Podle tiskových zpráv dostal spoustu času na rozmyšlenou a skupina jeho přání odchodu respektovala. Pochopitelně se ihned rozjela šeptanda, zda jsou na vině zpěvákovy rozpačité pěvecké výkony z poslední doby, jeho údajné psychické problémy nebo nějaká ta krizička středního věku, každopádně Roy nakonec opustil nejen KAMELOT, ale stáhnul se z hudebního světa úplně a své duševní rány odešel léčit do ústraní na farnost Moss Frikirke.

A Bůh byl s jeho léčbou zřejmě úspěšný, neboť v roce 2018 ho máme zpátky, a to navíc v té nejvítanější společnosti dávného souputníka kytaristy Tore Østbyho, jehož ARK od slibované třetí desky po smrti Randy Covena zřejmě definitivně přešli z fáze hibernace do stádia věčného spánku. Přihoďme basáka Imgara Amliena s bubeníkem Arve Heimdalem a norští CONCEPTION v původní sestavě (myšleno v té, která nahrála všechny dosavadní počiny) mohou dvacet let po svém rozpadu znovu vyrazit s kůží na hudební trh.

Zatím tedy pouze s první ochutnávkou v podobě EP. Ovšem už z ní je patrné, že se navazuje přesně tam, kde v roce 1997 dohrálo poslední album „Flow“. A to může být jak důvodem k oslavám, tak příčinou mírného zklamání u těch, kteří čekali přece jen větší posun v hudebním výrazivu souboru. Pokud jsem se totiž v recenzi na druhý zápis ARK – „Burn The Sun“ zasnil, že přesně takhle by mohlo vypadat další album CONCEPTION, mýlil jsem se.

Všech pět skladeb (plus povinné intro) obsažených na „My Dark Symphony“ se tak nese ve vlastním a nezaměnitelném stylu, který si soubor vymazlil v průběhu devadesátých let minulého století. Díky své jedinečnosti vlastně nemůže zestárnout, ovšem parafráze s minulostí jsou zřejmé hned od prvního tradičně nasekaného riffu „Grand Again“, i když skladba je to jinak příjemná. Stejně jako následující „Into The Wild“ nebo předposlední „The Moment“, v níž se hraje i více rytmicky, ačkoliv samozřejmě Heimdal není Macaluso. Nejsilnější momenty tak skrývá čtyřka „Quite Alright“, která se z jasného rockového rytmu vyklube do parádního refrénu a mrazivá závěrečná titulní píseň, to jsou perly řadící se mezi to nejlepší, pod co se CONCEPTION kdy podepsali.

Obrovský otazník se pochopitelně vznášel nad pěveckou formou Roye Khana, ale na tuhle otázku Temná symfonie jednoznačnou odpověď nepřináší. Při poslechu je zřejmé, že na zpěvu se efekty nešetřilo, občas člověk v hlase cítí i jakousi větší únavu, ovšem Roy se nepouští do žádných nezvladatelných akcí a typických výšek dosahuje s poměrnou jistotou. Jenže známe to, studio dneska dokáže zázraky, takže s definitivními soudy počkejme na živá vystoupení.

Nechápejte mě špatně, z comebacku CONCEPTION mám obrovskou radost a celá pětice regulérních skladeb se rozhodně nemá zač stydět. Jen jsem asi čekal něco o maličko víc ARKovštějšího.

Bodové hodnocení u EP si sice odpustím, s delším odstupem ale nakonec rád přiznám, že dobrý pocit z nového materiálu se přese všechno vyřčené dostavuje a roste každým dalším poslechem. Tak snad dojde i na další nový materiál.