Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenajdete moc kapel, které by měly takovou propast mezi zpěvem a instrumentální mašinerií, a přeci to dávalo smysl. Jako byste položili deathmetalové vtahováky do popu. Tady je to ale naopak. Instrumentální základ WINDHAND je soubor riffů, jež jsou zbrustrované na dřeň. V podstatě spolu s basou po většinu času tvoří naprosto homogenní vrstvu, která unisono prdí a neuhne ani o píď. Jedinou výjimku tvoří části, kdy se kytara odpojí, aby si vyjela na sólo, ale jinak se paličatě drží hrubých, hranatých tvarů, které hypnotizují svoji repetitivností. Na podobný koncept přísahají třeba takoví SLEEP, ale u nich se mnohem častěji člověk setká s milosrdenstvím.
Klasický koncept stonerových masivů, říznutých doommetalovým tempem, tu narušuje zpěvačka Dorithia Cottrell, která celou kapelu svým hlasem posílá do úplně jiných dimenzí. Najednou je tu melancholický, odlehčený hlas a vy máte pocit, že došlo ke spojení dvou naprosto rozdílných světů. Ostatně, v těch několika vzácných okamžicích, kde se kytary očistí od toho nekonečného nánosu bustrovaného bláta, se vyloupne citlivý baladický country rock. Dorithia představuje zasněnou mlhu nad hlubokými blaty, přes které nevede cesta pro smrtelníky.
Nějakým záhadným způsobem to ale funguje. Spojení toho umolousaného doom metalu, stoneru a vokálu, který přilétl z jiné planety. Je to taková romantika, obrostlá rzí. V rámci scény unikát, a pokud hledáte vedle YOB, SLEEP a MONOLORD další kapelu, která je stejně masivní, stejně nehybná, ale rozhodně ne nudná, tak jste natrefili správně.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.