Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenajdete moc kapel, které by měly takovou propast mezi zpěvem a instrumentální mašinerií, a přeci to dávalo smysl. Jako byste položili deathmetalové vtahováky do popu. Tady je to ale naopak. Instrumentální základ WINDHAND je soubor riffů, jež jsou zbrustrované na dřeň. V podstatě spolu s basou po většinu času tvoří naprosto homogenní vrstvu, která unisono prdí a neuhne ani o píď. Jedinou výjimku tvoří části, kdy se kytara odpojí, aby si vyjela na sólo, ale jinak se paličatě drží hrubých, hranatých tvarů, které hypnotizují svoji repetitivností. Na podobný koncept přísahají třeba takoví SLEEP, ale u nich se mnohem častěji člověk setká s milosrdenstvím.
Klasický koncept stonerových masivů, říznutých doommetalovým tempem, tu narušuje zpěvačka Dorithia Cottrell, která celou kapelu svým hlasem posílá do úplně jiných dimenzí. Najednou je tu melancholický, odlehčený hlas a vy máte pocit, že došlo ke spojení dvou naprosto rozdílných světů. Ostatně, v těch několika vzácných okamžicích, kde se kytary očistí od toho nekonečného nánosu bustrovaného bláta, se vyloupne citlivý baladický country rock. Dorithia představuje zasněnou mlhu nad hlubokými blaty, přes které nevede cesta pro smrtelníky.
Nějakým záhadným způsobem to ale funguje. Spojení toho umolousaného doom metalu, stoneru a vokálu, který přilétl z jiné planety. Je to taková romantika, obrostlá rzí. V rámci scény unikát, a pokud hledáte vedle YOB, SLEEP a MONOLORD další kapelu, která je stejně masivní, stejně nehybná, ale rozhodně ne nudná, tak jste natrefili správně.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.