Jak se kalila fanzinová ocel je cyklus rozhovorů s dvanácti vydavateli, legendárními i dnes pozapomenutými, kteří se zapsali do dějin českého metalového písemnictví. Série bude paralelně vycházet na stránkách Českého a slovenského archivu subkultur a spřáteleného webu Metalopolis, a za cíl má nejen zpřístupnit různé příběhy, ale i zatraktivnit téma studií fanzinů.

V prvním díle se vypravíme do Chebu za novinářem s více jak dvacetiletou praxí, autorem šesti knih, vášnivým rybářem a fotografem Václavem Fikarem.  Proslavily ho nejen pozdější projekty jako Mekka rybářů chytej.cz anebo fotografický cyklus Pozoruhodné Česko, z kraje devadesátých let se do povědomí zapsal především jako vydavatel fanzinů Metal Anesthesia a Narkóza.  

Pokud budeme hovořit o místních scénách, Cheb byla odjakživa příliš z ruky na to, aby tu vzniklo podobné zázemí, jaké v osmdesátých letech měla rocková hudba na Ostravsku, v Praze nebo na Jižní Moravě. Existovala tu rocková nebo metalová scéna, sahal sem ještě vliv západočeské rockové scény (kterou reprezentovalo především Plzeňsko a tancovačky, které tu přežívají dodnes)?

Cheb a celé přilehlé Chebsko bylo z pohledu Čech vždy specifické území, které historicky, vzhledem ke své těsné poloze u Bavorska, má trochu blíž k Německu, než ku Praze. Ostatně rychleji se odtud dostaneš na západ – do Bambergu, Norimberku nebo Regensburgu, než na východ do Prahy (stále chybí dokončení dálnice z K. Varů do Prahy).

Není proto příliš překvapivé, že z centra naší země byl Cheb vnímaný a také opomíjený jako „příliš z ruky“, někde tam vzadu u Německa.

Přesto tady rock a metal, aniž bych samozřejmě chtěl měřit jeho rozsah a potenciál s Prahou či Moravou, jelikož bych se nedoměřil, má své pevné místo. Odtud, konkrétně z Aše, vzešla na začátku 90. let výborná kapela MacBeth, která měla západní sound a šmrnc. Tvořili ji výborní muzikanti. Macbethi měli stoprocentní vývozní potenciál. Petr Janda o nich tehdy řekl zhruba to, že něco takového v Česku ještě neslyšel. A měl pravdu. Tenkrát zněli, jako bys poslouchal ostřílenou německou kapelu.

Z Chebu pak pochází Pandemia, jedna z našich nejlepších death metalových band, která toho hodně odehrála na západě nebo v latinské Americe.

Jsou tady (anebo ještě nedávno byli) Blackmailers, Ereley, 9. Planeta, Plektrum, Funky Terrorist, Esgmeq, 7 Hříchů, Lightlost, Short Time, Le Bain de Maid, Albion a další. Z nedalekých Mariánských Lázní jsou 100°C, Baba Hed, Grande Tete a další. To všechno je Chebsko.

Kapely vznikají a zanikají. Vždy tady bylo rockové či metalové podhoubí, byť se nebavíme o měřítku Prahy a Moravy. Jak Chebsko, tak nedaleké Karlovarsko mají svoji scénu. 

Změnila se po roce 1989 situace v tom slova smyslu, že by tu byly nejen kapely, ale i krámky s hudbou nebo kluby?

Ano, asi jako všude. Kamenné prodejny zaměřené na hudební CD, vinyly či trička postupně zanikly. Díky internetovému prodeji se dnes udrží už jen v opravdu velkých městech anebo na specifických místech.

S rockovými kluby je to jiné. Stejné jako s kapelami. Vznikají a zanikají. Například ještě nedávno v Chebu fungoval klub Jazz Rock Café, v nedalekých Mariánských Lázních frčí rockový klub Morrison či Club Na Dvorku.

Jak ses ty osobně dostal k rockové a později k metalové muzice?

Vlastně nevím. Odmala jsem víc inklinoval k syrovější muzice, v níž zněly kytary a byly slyšet bicí, a ze které čišela neošizená energie. Něco jako poctivost bez umělých přísad.

Táta doma poslouchal Beatles, Olympic a „stouny“ a mně se jejich hudba líbila. Rozhodně víc než folk, který poslouchala máma.

Na základní škole, tedy ještě za totáče, se k nám, klukům ze sídliště, začaly dostávat různými pašeráckými kanály alba Mejdnů, Sabatů, Acceptů, Van Halen, Párplů, Škorpíků, Metalliky, Helloweenů, Uriah Heep, Slayerů, Twisted Sister, Mercyful Fate nebo Kissáků.

Vzpomínám si na jedno velké vyšetřování v naší třídě, myslím, že to bylo v šesté třídě. Do vyučovací hodiny přišla zástupkyně ředitele a přerušila výuku. Pak na tabuli načmárala křídou KISS se dvěma ostrými „S“ na konci. Obě ostrá „s“ z loga kapely Kiss přitom zakroužkovala, aby jednoznačně vynikla.

Pak se otočila čelem do třídy a chtěla po nás přiznání. Přiznání toho, kdo poslouchá tuto nacistickou skupinu Kiss. Ve třídě nás bylo sedmnáct kluků, z toho třináct nebo čtrnáct už poslouchalo nebo začínalo poslouchat tvrdý rock či metal. Nikdo nezvedl ruku. Nechápali jsme.

Hrozila nám rozsáhlým vyšetřováním policií. Že prý nedopustí, aby se na socialistické škole propagoval západní fašismus. Cože? Koukali jsme tiše po sobě. Bylo nám tehdy dvanáct let… 

V roce 1992 jsi začal vydávat vlastní fanzin Metal Anaesthesia. Začnu u názvu, který je inspirovaný skladbou Metallicy (tvůj kolega Martin má dokonce jméno jejího původního basisty dodnes v e-mailové adrese), a který jste po několika číslech počeštili na Narkózu. Proč? Mělo to být oddělení dvou různých konceptů, kapitol?

První číslo fanzinu Metal Anaesthesia vyšlo v lednu 1992, i když jsem na něm pracoval od listopadu 1991. Tedy ve čtvrťáku střední školy. Pod značkou Metal Anaesthesia jsem vydal celkem jedenáct čísel (měsíčníky), dvanácté v řadě se již jmenovalo Narkóza.

Do určité míry máš pravdu. Změna skutečně měla znamenat také novou kapitolu. Širší obsah, více stran, byly tam nějaké plány na rozvoj.

Současně jsem ale narážel na fakt, že lidem se název Metal Anaesthesia zdál příliš dlouhý nebo ho nedokázali správně vyslovit. Tak jsem anglické slovo „anaesthesia“ jednoduše překlopil na české „narkóza“.

Tehdy mi název Narkóza pro metalový fanzin přišel dobrý. Znějící, netradiční a provokující. Dnes bych si však takový název nevybral. Nebyl směrem k zaměření fanzinu zcela signifikantní.

S čím jste časopis zakládali? Měli jste, podobně jako řada tehdejších kolegů, ambice ho profesionalizovat?

Časopis jsem zakládal sám, kamaráda Martina Hladovského, se kterým jsme jezdili z Chebu do školy v Mariánských Lázních, jsem s žádostí o pomoc oslovil o malinko později.

V podstatě máš pravdu. Snil jsem tenkrát o barvě, o křídovém papíru a lepších technologiích, stejně jako o prodeji v trafikách. Měl jsem tyto plány. Proto jsem i oslovil Martina, aby mi pomáhal psát. Martin sdílel můj koncept a moje vize a byl obrovským přínosem.

A hledal jsem další spolupracovníky. Ochotné podílet se zadarmo na fanzinu. Protože plánů bylo hodně…

Jaká byla ta základní motivace ho vydávat? Propagovat místní kapely, objevovat, „zatahovat“ lidi do scény? Anebo to bylo „jen“ psát o svojí oblíbené muzice?

Myslím, že všechno dohromady. Jednak fakt, že jsem tehdy, ve čtvrťáku, měl kapelu Anaesthesia (později přejmenovaná na Gothic). Chtěl jsem na její činnost pravidelně upozorňovat. Současně však, a to mnohem víc, jsem chtěl metal propagovat. A objevovat talentované kapely. Po revoluci v roce 1989 vyrůstaly metalové kapely jako houby po dešti a my jim chtěli pomáhat na světlo.

Existovaly tehdy v Chebu i jiné fanziny? Znám tedy akorát Pentagram, a ten je pozdější…

Máš pravdu. Jen Metal Anaesthesia/Narkóza a posléze Pentagram. O jiných nevím.

Paralelně s Metal Anaesthesií začalo ve stejnou dobu vycházet doslova po celé republice několik desítek navzájem si velmi podobných i podobně orientovaných plátků. Společný měly nejen formát, ale i to, že šlo o měsíčníky. Jaké mezi vámi panovaly vztahy? Pomáhali jste si navzájem s distribucí nebo výměnou „reklamního“ prostoru?

Většina, pokud ne všichni, jsme tloukli fanziny z nadšení, které se potkalo s novou dobou. Pokud jsme náhodou na začátku 90. tet získali nějaký inzerát do fanzinu, vždy jen výměnou za něco. Žádné peníze z toho nebyly. Vše jsem platil z kapesného a z brigád, na které jsem o víkendech chodil.

Co se týče spolupráce mezi fanziny, skutečně existovala. Do svých fanzinů jsme například dávali recipročně informace o existenci toho druhého a kontakt na něj, což šířilo naše jména po celé republice.

Metal Anaesthesia je klasické znamení doby – xerox, psací stroj, ručně kreslené ilustrace, A5 formát. Jak dostupný byl tehdy xerox? Dělali jste celý náklad naráz anebo jste kopie průběžně dodělávali?

Všechno byl psací stroj, lepení fotek, log… Zatímco éra počítačů v domácnostech teprve pomalu začínala, xerox byl mnohem dostupnější. Všichni jsme jeli tímto způsobem. Byl to underground stejný jako muzika, o níž jsme psali.

V případě MA jsme celý náklad tiskli naráz. Myslím, že třikrát se nám ale stalo, že zmizel jako pára nad hrncem, přestože čísla vytištěného nákladu každý měsíc rostla. A tak jsme provedli dotisk.

Mimochodem k těm ilustracím… Pro mě tenkrát byla skvělá spolupráce s Karlem Trávníčkem, který ilustroval zadní strany fanzinu.

Jak jste řešili distribuci časopisu? Měli jste v Chebu (nebo kdekoli jinde) krámek, kam ho bylo možné upíchnout?

Ano, v Chebu na pěší zóně existovala prodejna hudebnin paní Hrabětové, která nám fanzin prodávala výměnou za inzerci v něm. Byli velmi vstřícní a příjemní.

Později jsem domluvil prodejnu se stejným zaměřením v Mariánských Lázních, a pak také v Plzni, i když to už bylo na konci éry fanzinu. Prodávali jsme ho také na metalových koncertech a pak samozřejmě formou předplatného. Pamatuji si, že nejvíc předplatitelů bylo právě z jižní Moravy a také z okolí Hradce Králové a Pardubic.

Jaký byl vztah tehdy zavedených vydavatelství (Zeras, Multisonic, Monitor, Direkt) k fanzinům? Dostávali jste od nich nahrávky, měli zájem o propagaci jejich interpretů vaěím prostřednictvím?

Z těch, které zmiňuješ, byla dobrá spolupráce s Monitorem a Zerasem, jak si vzpomínám. Ne snad, že oni sami by směrem k našemu fanzinu byli aktivní a volali nám každou novinku, ale když jsem je zkontaktoval, nic nebyl problém a vyšli vstříc.

Do doby, než se svět rockových metalových fanzinů začal tříbit a několik málo se začalo profesionalizovat. Pak už obyčejné fanziny přestaly být pro zavedená vydavatelství zajímavé.

Poté, co si někdy okolo roku 1993 přestal Narkózu vydávat, ses vydal na profesní dráhu novináře. Dnes mimo jiné vydáváš knížky. Jak se na svoje tehdejší „fanzinování“ díváš z odstupu?

Byl to ohromný, neopakovatelný čas. Jsem rád, že jsem ho mohl zažít, že jsem byl u toho. Že jsme byli na startu. Ta doba nás velmi bavila, navíc jsme věřili tomu, že děláme důležitou práci. Že jsme součástí něčeho nového, co jednou může být velké. Což se se také stalo.

Naší motivací byly i příznivé ohlasy od čtenářů. Stávalo se, že mi napsal člověk z Uherského Hradiště nebo z Ostravy, že někde sehnal náš fanzin, že se mu líbí a jestli si ho může předplatit. Pro nás, Chebáky, to bylo, jako by si náš fanzin objednávali lidé z druhého konce světa (smích). Díky tomu jsme si uvědomovali, že už dávno nemáme jen regionální dosah, ale že patříme do skupiny fanzinů, které čtou fanoušci téhle muziky po celé zemi. A že směrem k nim musíme být lepší a zodpovědnější.

Mimochodem, po otevření hranic v devadesátém roce jsme s Martinem jezdili do velkého obchodu s hudbou v bavorském Norimberku a tam si kupovali elpíčka metalových kapel. Vybavuji si Renewal od Kreatoru, černé album Metallicy, Fear of the Dark od Iron Maiden a další. A to jenom proto, abychom velká alba měli hned a mohli je ve fanzinu recenzovat.

Zmiňuješ moje knihy… A víš, že hlavním hrdinou, resp. vypravěčem mé nové knihy Když už jsem ji zbouchnul aneb Sexem k životní roli hustýho rodiče je právě rocker? A že se třeba v jedné z kapitol snaží dostat rockovou hudbu do škol? (smích)

Když ses rozhodl pověsit vydávání na hřebík, nebojoval si někdy s pokušení tu a tam napsat něco pro někoho jiného?

Ano. Ještě nějakou dobu jsem psal recenze na rocková a metalová alba, ale hlavně na koncerty do deníku, v němž jsem tehdy pracoval.

Krátce, jeden rok, jsem měl také svůj noční metalový pořad na chebském Radiu Egrensis, který se jmenoval Kovadlina. Trval hodinu a chodil jednou týdně od 23. hodiny. Tuším, že to byl rok 1993.

Jaký vztah máš dneska k tvrdé hudbě? Pokud si dobře vzpomínám, na tvoje jméno jsem opakovaně narážel v různých inzerátech ještě v polovině devadesátých let, když už si fanzin nevydával.

Tvrdou muziku samozřejmě stále poslouchám, i když můj posluchačský záběr je už roky mnohem širší. Kromě rocku a metalu mám rád vážnou, tedy klasickou hudbu. Miluji epickou filmovou a scénickou hudbu, francouzské šansony a jazz. Poslechnu si také dobrý folk, country i jiné žánry. Podle nálady.

Hardrocku a metalu mám však stále plný počítač a ve skříni trička Eluveitie, Iron Maiden a Metallicy. Na koncerty. Mimochodem, nedávno jsem se byl podívat na výročním koncertu chebských Blackmailers, kde jako host vystoupil brněnský Titanic.