Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédská rockově-progresivní pětka A.C.T. si pět let po skvělém posledním studiovém albu „Circus Pandemonium“ (na jehož recenzi zde dosud trestuhodně nedošlo) vydává ve vlastní režii pětiskladbové EP. Pro všechny, kdo čekali regulérní řadovku s pořádnou stopáží, je pouhých 23 minut možným důvodem k slzičkám, na druhou stranu, lepší něco, než nic. I když v případě „Rebirth“ si tím nejsem tak úplně jist.
Pokud mají totiž obsažené skladby ukázat znovuzrozený A.C.T., pak se skandinávský Fénix hrabe z již notně prohrabaného popela, když hudebně zůstává vše při starém, až by se chtělo dodat bohužel, neboť alespoň malé oživení by EP prospělo jako sůl. Takhle dostáváme jen to nejtradičnější, co si pod hudebním výrazivem A.C.T. lze představit. Je to AOR, je to pop i rock, místy progové čarování, dost často přeslazené až hanba. A stále od té nejveselejší party pod sluncem. Neříkám, že to co dříve zabíralo na „Rebirth“ přestalo fungovat, jen jsme to všechno již mnohokráte od souboru slyšeli a v nápaditějším podání.
Klipovka „The Ruler Of The World“ tak obsahuje vše, pro co můžete mít A.C.T. v oblibě. Vícehlasy, které se nespokojí jen s refrénovým příštipkařením, zlomy do klavírních chvilek a nakonec i pěkné dramatické sólo, kde přichází ke slovu prog. Proč tedy ta nespokojenost? Následuje totiž „Running Out Of The Luck“ s pokřiveným riffem, který zlomí klavírní popové sloky a člověk si pořád není jistý, jestli neposlouchá nějakou další píseň třeba z „Last Epic“. V „Digital Affair“ dojde na „digitální“ hlas, který jakoby naznačoval pokus o něco trochu jiného, ovšem nejpozději v arpeggiatorem hnaném refrénu je znovu vymalováno. Zvláště když pokračuje „spartakiádní“ úvod „Meet The Past“ s opět typickou klavírní slokou a reggae vsuvkou. Závěrečná „A Broken Trust“ pak navnadí přece jen šťavnatějším rockovým ajfrem i zbylým průběhem, který alespoň trochu napravuje dosavadní pocit obehranosti, je toho ale bohužel málo. Většinu postupů a harmonií od kapely prostě znáte a pokud budete v písních domýšlet pokračování, zřejmě se málokdy zmýlíte. Krátký a poměrně rozpačitý poslech.
Podobné pocity ohledně A.C.T. jsem však jž měl v roce 2006, kdy světlo světa spatřilo album „Silence“, které už zkrátka nemělo sílu svých předchůdců (a tahle skutečnost se navíc v průběhu let ukázala ještě zřetelněji). Jenže pak, po osmileté pauze, vyšel „Circus Pandemonium“, který celou diskografii Švédů opanoval a s naprostou samozřejmostí se usadil na jejím vrcholu. Takže si podobné soudy protentokrát odpustím a budu doufat, že „Rebirth“ je jen další volnější nádech před něčím větším a zajímavějším.
Pokud má "Rebirth" sloužit jako jakýsi předěl a připomenutí souboru, dejme tomu. Jinak totiž obsahuje pro A.C.T. až příliš typický a s minulostí lehko zaměnitelný materiál.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.