Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédská rockově-progresivní pětka A.C.T. si pět let po skvělém posledním studiovém albu „Circus Pandemonium“ (na jehož recenzi zde dosud trestuhodně nedošlo) vydává ve vlastní režii pětiskladbové EP. Pro všechny, kdo čekali regulérní řadovku s pořádnou stopáží, je pouhých 23 minut možným důvodem k slzičkám, na druhou stranu, lepší něco, než nic. I když v případě „Rebirth“ si tím nejsem tak úplně jist.
Pokud mají totiž obsažené skladby ukázat znovuzrozený A.C.T., pak se skandinávský Fénix hrabe z již notně prohrabaného popela, když hudebně zůstává vše při starém, až by se chtělo dodat bohužel, neboť alespoň malé oživení by EP prospělo jako sůl. Takhle dostáváme jen to nejtradičnější, co si pod hudebním výrazivem A.C.T. lze představit. Je to AOR, je to pop i rock, místy progové čarování, dost často přeslazené až hanba. A stále od té nejveselejší party pod sluncem. Neříkám, že to co dříve zabíralo na „Rebirth“ přestalo fungovat, jen jsme to všechno již mnohokráte od souboru slyšeli a v nápaditějším podání.
Klipovka „The Ruler Of The World“ tak obsahuje vše, pro co můžete mít A.C.T. v oblibě. Vícehlasy, které se nespokojí jen s refrénovým příštipkařením, zlomy do klavírních chvilek a nakonec i pěkné dramatické sólo, kde přichází ke slovu prog. Proč tedy ta nespokojenost? Následuje totiž „Running Out Of The Luck“ s pokřiveným riffem, který zlomí klavírní popové sloky a člověk si pořád není jistý, jestli neposlouchá nějakou další píseň třeba z „Last Epic“. V „Digital Affair“ dojde na „digitální“ hlas, který jakoby naznačoval pokus o něco trochu jiného, ovšem nejpozději v arpeggiatorem hnaném refrénu je znovu vymalováno. Zvláště když pokračuje „spartakiádní“ úvod „Meet The Past“ s opět typickou klavírní slokou a reggae vsuvkou. Závěrečná „A Broken Trust“ pak navnadí přece jen šťavnatějším rockovým ajfrem i zbylým průběhem, který alespoň trochu napravuje dosavadní pocit obehranosti, je toho ale bohužel málo. Většinu postupů a harmonií od kapely prostě znáte a pokud budete v písních domýšlet pokračování, zřejmě se málokdy zmýlíte. Krátký a poměrně rozpačitý poslech.
Podobné pocity ohledně A.C.T. jsem však jž měl v roce 2006, kdy světlo světa spatřilo album „Silence“, které už zkrátka nemělo sílu svých předchůdců (a tahle skutečnost se navíc v průběhu let ukázala ještě zřetelněji). Jenže pak, po osmileté pauze, vyšel „Circus Pandemonium“, který celou diskografii Švédů opanoval a s naprostou samozřejmostí se usadil na jejím vrcholu. Takže si podobné soudy protentokrát odpustím a budu doufat, že „Rebirth“ je jen další volnější nádech před něčím větším a zajímavějším.
Pokud má "Rebirth" sloužit jako jakýsi předěl a připomenutí souboru, dejme tomu. Jinak totiž obsahuje pro A.C.T. až příliš typický a s minulostí lehko zaměnitelný materiál.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě napamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.