Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédská rockově-progresivní pětka A.C.T. si pět let po skvělém posledním studiovém albu „Circus Pandemonium“ (na jehož recenzi zde dosud trestuhodně nedošlo) vydává ve vlastní režii pětiskladbové EP. Pro všechny, kdo čekali regulérní řadovku s pořádnou stopáží, je pouhých 23 minut možným důvodem k slzičkám, na druhou stranu, lepší něco, než nic. I když v případě „Rebirth“ si tím nejsem tak úplně jist.
Pokud mají totiž obsažené skladby ukázat znovuzrozený A.C.T., pak se skandinávský Fénix hrabe z již notně prohrabaného popela, když hudebně zůstává vše při starém, až by se chtělo dodat bohužel, neboť alespoň malé oživení by EP prospělo jako sůl. Takhle dostáváme jen to nejtradičnější, co si pod hudebním výrazivem A.C.T. lze představit. Je to AOR, je to pop i rock, místy progové čarování, dost často přeslazené až hanba. A stále od té nejveselejší party pod sluncem. Neříkám, že to co dříve zabíralo na „Rebirth“ přestalo fungovat, jen jsme to všechno již mnohokráte od souboru slyšeli a v nápaditějším podání.
Klipovka „The Ruler Of The World“ tak obsahuje vše, pro co můžete mít A.C.T. v oblibě. Vícehlasy, které se nespokojí jen s refrénovým příštipkařením, zlomy do klavírních chvilek a nakonec i pěkné dramatické sólo, kde přichází ke slovu prog. Proč tedy ta nespokojenost? Následuje totiž „Running Out Of The Luck“ s pokřiveným riffem, který zlomí klavírní popové sloky a člověk si pořád není jistý, jestli neposlouchá nějakou další píseň třeba z „Last Epic“. V „Digital Affair“ dojde na „digitální“ hlas, který jakoby naznačoval pokus o něco trochu jiného, ovšem nejpozději v arpeggiatorem hnaném refrénu je znovu vymalováno. Zvláště když pokračuje „spartakiádní“ úvod „Meet The Past“ s opět typickou klavírní slokou a reggae vsuvkou. Závěrečná „A Broken Trust“ pak navnadí přece jen šťavnatějším rockovým ajfrem i zbylým průběhem, který alespoň trochu napravuje dosavadní pocit obehranosti, je toho ale bohužel málo. Většinu postupů a harmonií od kapely prostě znáte a pokud budete v písních domýšlet pokračování, zřejmě se málokdy zmýlíte. Krátký a poměrně rozpačitý poslech.
Podobné pocity ohledně A.C.T. jsem však jž měl v roce 2006, kdy světlo světa spatřilo album „Silence“, které už zkrátka nemělo sílu svých předchůdců (a tahle skutečnost se navíc v průběhu let ukázala ještě zřetelněji). Jenže pak, po osmileté pauze, vyšel „Circus Pandemonium“, který celou diskografii Švédů opanoval a s naprostou samozřejmostí se usadil na jejím vrcholu. Takže si podobné soudy protentokrát odpustím a budu doufat, že „Rebirth“ je jen další volnější nádech před něčím větším a zajímavějším.
Pokud má "Rebirth" sloužit jako jakýsi předěl a připomenutí souboru, dejme tomu. Jinak totiž obsahuje pro A.C.T. až příliš typický a s minulostí lehko zaměnitelný materiál.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.