V druhém zastavení dvanáctidílného seriálu rozhovorů s autory metalových fanzinů z kraje devadesátých let,který vzniká ve spolupráci s Českým a slovenským archivem subkultur, se z Chebu přesuneme až na druhý konec republiky. Zcela konkrétně do Ostravy, kde v divokých porevolučních letech vycházel fanzin Metalmania, jehož autorem nebyl nikdo jiný, než jeden z pozdějších kmenových redaktorů v mezičase zprofesionalizovaného Whiplashe Petr Bidzinski.

Většina lidí tě bude znát jako redaktora (nebo recenzenta) z o mnoho pozdějšího Whiplashe. Vzpomeneš si ještě, jak ses do něj dostal?

No, já bych byl samozřejmě raději, kdyby mě většina lidí znala díky tomu, jaký jsem člověk, ale aspoň z té otázky vyplývá, že se mám pořád co učit a mám důvod se zlepšovat… Ale samozřejmě i to, že mě většina lidí zná z Whiplashe, se počítá. (smích) Každopádně jestli mě paměť neklape, moje cesta do Whiplashe začala tak, že jsem udělal nějaké rozhovory a nabídl jim je, konkrétně Jarkovi Tichému. Tuším, že se jednalo o Lake of Tears, Let Me Dream, což je pro mě taková nedoceněná parta, a tím třetím do mariáše byl pravděpodobně Dan Swanö… Myslím si, že Lake of Tears nakonec ani nevyšli a Dan až posléze, ale v zásadě je to už jedno. Jinak ty rozhovory probíhaly ve srovnání s tím, jak je tomu dnes, naprosto archaicky.

Jednalo se o polovinu devadesátých let, čili předpokládám, klasika: otázky poštou a známka na odpověď…

Jo, přesně tak. Jestli se nepletu, tak to byl rok 1996. Obvykle jsem posílal zahraničním muzikantům dopis s otázkami a oni mi poslali dopis s odpověďmi. Rozhovor s Danem jsme dělali faxem, ale jinak byly v kurzu rozhovory prostřednictvím dopisů. Samozřejmě, než jsem odpovědi dostal, nějakou dobu to trvalo, a samozřejmě jsem neměl žádnou jistotu, že ta adresa, kterou jsem tehdy kdovíkde bez internetu a bez fejsbuku vyštrachal, je správná, ani že jim ty dopisy dojdou, že dotyční odpovědi pošlou a jejich dopisy se neztratí… Jo, nějak takhle se v minulosti dělaly rozhovory… Docela dobrá zkouška trpělivosti a určité víry v druhé. (smích) A pravděpodobně bych ty dopisy doma někde našel. No, a ve chvíli, kdy se šéfem Whiplashe stal Radek Bubeníček, což bylo přibližně v letech 1997 nebo 1998, tak jsem začal komunikovat s ním a asi ty mé texty žádné sračky nebyly, takže si mě v redakci nechal. (smích) Jinak pro zajímavost můžu uvést třeba i to, že jsem nedlouho po vydání jejich debutu Angels Fall First v roce 1997 udělal dopisový rozhovor s Tuomasem Holopainenem z Nightiwish.

Bylo tehdy (v polovině devadesátých let) přeskakování mezi časopisy a přetahování lidí běžné?

Neviděl bych nic špatného na tom, že jeden člověk píše do dvou, do tří časopisů či fanzinů. Tuším, že někteří kluci v takovém rytmu fungovali. Když to nevadí tomu dotyčnému a ani těm redakcím, tak proč ne. Ať si každý píše, do jakého plátku chce. (smích) Každopádně u sebe bych to nebral jako přetahování. Prostě jsem se chtěl nějakým způsobem realizovat, tak jsem nabídl své služby Whiplashi. A tam asi rozpoznali kvalitu, proto si mě nechali. (smích) No a postupně mi dávali čím dál tím více prostoru a stával jsem se čím dál tím více důležitějším členem redakce. Anebo pak je ještě varianta ta, že prostě měli zrovna volné místo v tiráži, tak mě tam dopsali a ty úkoly mi dávat museli, aby to nevypadalo blbě. (smích) Každopádně jestli máš na mysli skutečnost, že jsem pohřbil Metalmanii, abych se stal členem tehdy stále se zlepšujícího Whiplashe, tak Metalmania v té době už dávno nevycházela.

Ještě předtím, než si začal psát pro Whiplash, dělal si vlastní fanzin Metalmania. Kolik čísel celkem vyšlo (plus přibližně data)?

Jo, to je pravda… Něco mi říká, že vyšlo devět nebo deset čísel, ale ruku do ohně bych za to nedal… Možná těch čísel bylo jen šest nebo sedm. Fakt nevím. Zřejmě to bylo v letech 1991 až 1993, poslední číslo možná vyšlo někdy na konci roku 1992, ale konkrétně opravdu netuším… Možná Láďa Oliva by věděl více.

Jen obtížně se jde vyhnout otázce na názvu. Jde o odkaz na stejnojmennou skladbu Arakainu nebo na stejnojmenný katovický festival, který fungoval už od poloviny osmdesátých let?

To je dobrá otázka. A to nejen z toho důvodu, že odpověď fakt nevím… Přísahám. Vliv Arakainu bych v tom určitě nehledal. Zcela na rovinu přiznám to, že Arakain má píseň „Metalománie“, jsem zjistil až ve chvíli, kdy Metalmania vycházela. Nebo možná dokonce až poté, co už skončila… Zda je to dobře, nebo ne, nevím, ale tak to prostě bylo… Spíše jsem ten název zvolil z toho důvodu, že mi prostě jen dobře zněl a zahrnoval slovo „metal“. To bylo to nejdůležitější. O nic jiného v té době ani nešlo… (smích) Jestli jsem to slovo slyšel právě v souvislosti s tím polským festivalem, je samozřejmě možné. Nicméně vědomě jsem ten název Metalmania podle toho festivalu nezvolil.

Co vlastně bylo impulzem k tomu začít jej vydávat?

Nadšenectví… Nic víc. A tím bych tu odpověď mohl i ukončit… (smích) Ale dobře, něco přidám. Tady je dobré si totiž uvědomit jednu zásadní věc, a to, že v době, kdy jsem začal Metalmanii vydávat, mi bylo plus minus třináct let… Což může být pro mnohé překvapení, ale je to prostě pravda… (smích) A víceméně je to typické pro celý můj život, že jsem vždy dva, tři kroky mimo hlavní proud, mimo dav či mimo to, co ve společnosti letí a co je „in“… Teď už zbývá rozklíčovat otázku, zda to byly a jsou dva, tři kroky vzadu nebo napřed… (smích) Ale to nechám jiným. Takže kromě toho nadšenectví v tom byla i nějaká dětská touha být součástí té „velké metalové scény, kam patří ty slavné kapely, jako například Helloween, Vitacit, Death, Bathory, Kreator, Slayer a podobně“. Určitě tam byla i nějaká v zásadě naivní představa, že když vydávám fanzin, tak jsem „něco víc“… Akorát jsem si neuvědomoval, co všechno obnáší ho vydávat. Nicméně tím nadšenectvím a tou dětskou touhou něco dělat, ostatně ta touha je v každém z nás, jsem všechno vynahrazoval… (smích) Chyby, nechyby, odbornost, neodbornost, schopnost či neschopnost práce s jazykem a podobně. Každopádně když se na to všechno podívám zpětně, tak si musím přiznat jeden fakt.

A to jaký?

Dneska prostě vím, že ten drajv, který mě tenkrát poháněl, jsem měl využít v následujících letech lépe… Nicméně postupně tu energii, která mi v dalších letech na mnoha místech, v mnoha situacích a z mnoha důvodů chyběla, získávám díky pár lidem a životním událostem, které mě potkaly, zpět… Ale Andy Dufresne byl taky schopný překonat několikaletý pobyt ve vězení Shawshank, tak proč ne já, že? (smích) I když Andy v tom vězení byl fyzicky, zatímco já si to vězení tak nějak vytvořil sám. (smích) Ale moudří ostatně tvrdí, že každý superhrdina musí zaplatit cenu, aby získal svou moc a sílu, takže já ji zaplatil a nyní můžu využít své zkušenosti a schopnosti naplno… Koneckonců každý den se můžeš stávat lepší verzí svého já, než jsi byl včera. To znamená, že všechno je de facto takové, jaké vlastně mělo být. (smích) Vždy je to o tom, že sklidíš to, co zaseješ… No, a když zjistíš, že máš úrodu na hovno, tak můžeš typicky česky fňukat, že soused, který si to nezaslouží, má úrodu lepší, anebo se můžeš poučit ze svých chyb a hledat jiný zlatý důl… Pravda, pak ještě můžeš orat na cizích záhoncích, což má taky svá plus, ale to bych zase moc nerozmazával. (smích)

Jak jste dali do světa vědět, že vyšlo první číslo, že vůbec časopis vychází (což je dnes s maily a s internetem snadnější)?

Tady je třeba zdůraznit další podstatnou záležitost… Já sice občas v textech používal množné číslo ve stylu „my připravujeme, chystáme a podobně“, ale de facto všechno od prvního do posledního písmena jsem psal a tvořil nebo „tvořil“ sám… A vzhledem k tomu, že mi tenkrát bylo, kolik bylo, tak mi nyní nezbývá nic jiného než se tomu mému já před těmi více než pětadvaceti lety skromně poklonit. (smích) Ale k tomu prvnímu číslu. Prostě jsem si vytvořil jakési reklamní oznámení o tom, že vychází nový fanzin Metalmania, které jsem poslal dalším zinařům se žádostí, zda by tento „inzerát“ mohli uveřejnit. A jelikož tenkrát ještě bylo zvykem druhým pomáhat, kapely nemusely za rozhovory v časácích platit, skupiny neuvažovaly tak, že platit za rozhovory a za pozitivní recenze je naprosto v pořádku, promotéři „zavedených českých kapel“ nevolali majitelům klubů, že koncert nějaké další konkurenční kapely by neměli uspořádat, protože „milion důvodů“, nikdo tu mou žádost nebral tak, že jde o konkurenci, a můj inzerát byl v dalších zinech uveřejněn. Takže asi tak… Samozřejmě jsem i já uveřejnil inzeráty těch zinařů, kteří nějaký podobný požadavek měli.

Jak si Metalmanii distribuoval? Existovaly kromě přímých odběratelů i distributoři a krámky, kde ji šlo koupit?

Žádnou promyšlenou strategii, kterou bych vyčetl z nějakých chytrých manažerských nebo PR knížek, případně bych „vygooglil“, jak efektivně distribuovat fanzin, jsem tehdy neměl. (smích) Prostě, kdo si o výtisk napsal, tomu jsem kousek, o který měl zájem, poslal. Samozřejmě když si dotyčný či dotyčná napsali, že mají zájem o více čísel, bylo to lepší. Pravda moc takových nebylo (smích), ale našli se. To zase jo… Každopádně nějaké obchody, kde se fanziny prodávaly, existovaly, také bylo možné koupit fanziny na koncertech. Nicméně k tomu jsem buď neměl odvahu, jelikož už mě asi možná nahlodávala ona Paní Zdrženlivost, anebo jsem si prostě řekl, že se mi to nevyplatí, tak jsem touto cestou nešel. (smích)

Čtěte také: Jak se kalila fanzinová ocel I - Václav Fikar / rozhovory

Většinu obsahu tvořily domácí kapely, jak to bylo s propagací u jejich vydavatelů? Zajímala například i Monitor propagace skrze undergroundové časopisy anebo jste desky dostávali od kapel anebo si je kupovali sami (mám na mysli desky jako takové, teď si vzpomínám, že tam je třeba recenze Války nervů od Saxu-PIjáka)?

Vidím, že máš velmi dobrou paměť, co se týká Saxu. Na to bych si možná ani já nevzpomněl… (smích) Ale jo, Sax tam byl a byl tam proto, že jsem si tu desku, konkrétně tedy kazetu, kterou mám dosud doma, koupil a napsal recenzi. A popravdě řečeno tenkrát mi na tom nepřišlo nic divného… (smích) A to platilo pro všechna alba, jejichž recenze se v Metalmanii objevila. Jestli Monitor propagace jejich alb prostřednictvím undergroundových časopisů zajímala, nebo ne, to netuším, ale mě nikdo od nich nekontaktoval. I když nevím, zda bych byl pro ně seriózní partner, ale to už nezjistíme. (smích) Na druhé straně jinak to bylo s demokazetami.

Amatérské kapely tenhle komunikační kanál využívaly více?

Postupně začaly demokazety posílat a recenze na tyto nahrávky se v Metalmanii objevily. Tedy až na jednu… Přišla mi kazeta s nahrávkou frýdecko-místecké kapely Nostromo. Na béčkové straně kazety taky dle mého tehdejšího „odborného“ pohledu „něco chrčelo, žbluňkalo, mručelo, huhlalo a tak dále“, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, a většinou jsem tu stranu zase přetočil na začátek. Nicméně když jsem si v dalších zinech začal všímat, že kromě Nostroma vycházejí recenze i na tu druhou kapelu, tak mi došlo, že jsem měl tu nahrávku, jejímž obsahem byl klasický grindcore té doby, zrecenzovat taky. (smích) Ale už bylo pozdě, Metalmania už přestala vycházet. Jinak ta kapela se jmenovala Dobytčí Mor, a jestli se nepletu, tak stále existuje, a dodatečně se jí tedy omlouvám za to, že jsem tu recenzi tehdy nenapsal a možná tím tak přispěl k její dlouhé existenci. (smích)

Kde se v Ostravě těch let daly kupovat metalové desky (ale i trička, časopisy)? Byly tu obchody anebo jen vyhlášený stánek na tržnici jako ve spoustě dalších českých měst?

Myslím si, že největší žně se odehrávaly na burzách. Nicméně na ty jsem se dostal až po sametové revoluci… Zmínil bych třeba burzy, které se konaly snad jednou za čtrnáct dnů v areálu porubského fotbalového stadionu, taky jsem chodil na burzy na Černé louce nebo v místech, kde v současnosti stojí FORUM Nová Karolina… Přiznám se, že jsem mnohdy na ty burzy chodil jen na čumendu s tím, co bych si koupil, kdyby… Většinou jsem si samozřejmě nekoupil nic (smích), ale prostě mě fascinovalo dívat se na alba či kazety kapel, o kterých si četl v polských časácích… Jinak samozřejmě fungovaly i předrevoluční burzy, ale ty šly mimo mě. Jistě není třeba rozvádět proč, abych pořád neupozorňoval na ten věk… (smích)

A ty obchody?

Co se týká obchodů, tak absolutní kult byl Rock Hill na hulváckém kopci, pak nějakou dobu existoval i Black Hole. V obou se daly metalové nahrávky a samozřejmě metalová trička koupit. V samotném Rock Hillu se konaly i koncerty, dva nebo tři jsem navštívil, a dokonce mi nedávno Aleš Dostál připomněl, že on tam dělal svůj první rozhovor… A já jsem byl ten, kdo ho zpovídal. (smích) A když to přece říká muzikant ze slavné kapely Root, tak je to stoprocentně pravda… Moje verze je malinko jiná: vybavuji si, že jsem se tam „s nějakým dlouhovlasým týpkem z Teroru“, kde Aleš tenkrát hrál, bavil, protože jsme byli v písemném kontaktu, ale že bych s ním dělal rozhovor, to fakt nevím… Každopádně mě teď napadají různé historky v souvislosti s Metalmanií, které by možná neměly zůstat v zapomnění.

Nenech se pobízet…

Když jsem zmínil Root, tak si pamatuji, že jsem Big Bossovi poslal nějaké dotazy ohledně kapely. Ještě v tom týdnu jsem dostal odpověď s tím, že nemá čas luštit, co jsem mu tam naškrábal za bláboly, a poslal mi dopis zpátky… No, tak jsem sklopil uši a poslal mu ty dotazy napsané úhledněji, protože vím moc dobře, že luštit můj škrabopis je pro silné povahy, tehdy i v současnosti… (úsměv)

Nebo jsem uveřejnil článek o jisté slovenské bandě. Název si pamatuji, ale raději nebudu zmiňovat, přece jenom si český národ libuje ve spekulacích. (smích) Kapela si objednala deset výtisků, zanedlouho jsem od nich dostal dopis dobírkou, celý natěšený jsem se k tomu hrnul, myslel jsem si, že mi poslali triko s motivem jejich dema… No, ale jaké bylo moje překvapení, když mi celý náklad zinů vrátili s tím, že za něco takového nebudou platit… (smích) No, nic, tak jsem ziny prodal jinde… (smích) Nicméně nijak mě to neodradilo, takže se opět musím nenápadně pochválit.

A za co tentokrát? (smích)

Za to, jak jsem byl schopný se vyrovnat s kritikou, ale je pravda, že nějaké záležitosti jsem změnil, to zase jo… Takže vlastně i krizový jednočlenný management, který musel hledat východisko z této situace, u mě zasedl. (smích) Následně jsem tedy začal používat „metalovější“ logo, které nakreslil Marek Polák, jenž byl znám tím, že kreslil různé lebky a apokalyptické motivy… Byl jsem totiž v písemném kontaktu s jeho bratrem, ten zase hrál ve slovenské mlátičce Mentally Parasites. No, a jestli se nepletu, tak na základě mé zmínky o Markovi se s ním pak zkontaktoval i Jaryn Opiela z Denetu a nakonec se Markův motiv lebky objevil i u textové složky dnes už kultovního dema „Krev“ od Denetu… Těch historek je samozřejmě více, ale ještě jednu bych z rukávu vytáhl.

Dobrá, ale už poslední…

V jednom z posledních čísel, ne-li v tom posledním, vyšel rozhovor s Josefem Vojtkem z Kabátu… Mnozí zarytí kritici této kapely by se asi divili, jak tito kluci začínali… Fakt už si nevzpomenu, o jakých filozofických problémech jsme diskutovali, či zda jsme rozebírali podstatu vesmíru nebo jsme řešili zákonitosti kvantové fyziky, nicméně jedna z otázek byla něco ve smyslu „Jaké jsou plány do budoucna?“ a Pepa odpověděl, že „se chystá vydat sólové album pantomimických gagů“… (smích) A přiznám se, že tato jeho reakce mi tak utkvěla v paměti, že když se mě někdo dneska ptá, co je nového, občas tuto hlášku používám stále… (smích) Akorát nevím, zda bych měl Pepovi platit za to, že používám jeho slova, nebo platit by mi měl on za to, že mu tolik let dělám reklamu… (smích) Asi to budeme muset někdy prodebatovat… (smích)

Ostravsko bylo počátkem devadesátých let jednou z bašt tvrdé hudby, konec konců Spark se vylíhl právě tady. Hrála v té popularitě metalu i blízkost Polska, kde byly metalové nahrávky daleko snáze dostupné, kde scéna už pár let fungovala a odkud šlo, a za levněji, dostat prakticky cokoli?

Nepochybně hrála, ale já to nijak ve velkém nevnímal… Asi není nutné zdůvodňovat proč. (smích) Spíše jsem se o vlivu Polska na tehdejší metalovou scénu v tomto regionu dozvídal posléze. Občas se mi tehdy dostaly do rukou nějaké polské časopisy, kde se objevovaly informace o metalových kapelách, respektive fotky či plakáty metalových skupin, ale to bylo vše. Osobně jsem začal jezdit na burzu v polském Těšíně až tak v letech 1993 či 1994 a pamatuji si třeba, že jsem si tam tehdy koupil první album Pyogenesis Ignis Creatio a kámoš si kupoval první album Machine Head. A dodnes slyším a vidím toho Poláka, jak nám na té burze říká: „Tohle si kupte, to je něco mezi Panterou a Biohazard…“

Ale zpátky k Metalmanii. Byl to klasický xeroxovaný fanzin vyrobený metodou „napiš na stroji, vystřihni a nalep“. Jak časově obtížné bylo takhle vyrobit jedno číslo?

Fakt si přesně nevzpomenu. Ale když chceš a baví tě to, tak jde všechno snáz. Myslím si, že zpočátku to bylo jednoduché, postupně mi to zabíralo více času. Ale když to nějak propočítám a vezmu počet výtisků a dobu, kdy byla Metalmania aktivní, tak mi to vychází tak, že mi výroba jednoho čísla trvala asi měsíc a půl až dva měsíce. Opravdu už netuším, v kterých měsících Metalmania začala vycházet a kdy skončila. Ale původně jsem chtěl, aby Metalmania byla podobně jako tehdy naprosto jedinečné Metaliště, měsíčník. Nicméně tyto plány jsem brzy přehodnotil. (smích)

Co vlastně vedlo k ukončení Metalmanie?

Pokud bych chtěl jako typický Čech hledat chybu někde jinde než u sebe, tak řeknu čas, konkrétně nedostatku času… A v zásadě to byla pravda. (smích) Asi ten konec souvisel s nástupem na střední školu, kdy se vyrojilo vícero povinností a navíc já se tehdy chtěl stát nejlepším a nejslavnějším fotbalistou na světě, protože jsem v té době také hrával závodně fotbal… Ale proč se to nepovedlo, už jsem vlastně taky zmiňoval. (smích) Všechno souvisí se vším a to, jak člověk myslí, nás ovlivňuje více, než si mnohdy chceme přiznat. Na druhé straně je pravda, že jsem si také začal všímat, jak se ostatní časáky vyvíjejí, a to nejen po grafické stránce, ale mnohé měly i křídové obálky a další věci, které jsem si nemohl dovolit, takže nebylo co řešit. Usoudil jsem tedy, že tady se „tím nejlepším“ stát nemůžu, tak jsem to raději zabalil… Ostatně jak říkal Kurt Cobain, je lepší shořet než uhasínat… I když ten kluk to vzal trochu jiným směrem. (smích) Veškeré fotky jsem poslal Petrovi Korálovi, který je jistě pro své archivářské účely využil lépe. Kapelám jsem pak povracel veškeré demokazety, které mi ony dříve poslaly a ty kupy dopisů jsem roztrhal a vyhodil, takže už nemám nic. (smích) Jen vzpomínky…

Zažil si odliv zájmu o tvrdou hudbu v devadesátých letech, kdy rockové hudbě vládla alternativa, což znamenalo, že až na výjimky to celá generace domácích kapel, které vznikly ke konci osmdesátých let, položila, stejně jako spousta časopisů, amatérských a profesionálních, a nová začala vznikat až o pár let později. Jak si tenhle odliv zájmu prožíval osobně?

Jasně, zájem o metalovou hudbu nebyl v té době, kterou zmiňuješ, tak velký, ale vždy je třeba hledat a objevovat něco nového, a nemusí to být jenom metal, že? Dobrá hudba je všude kolem nás, jen je třeba si ji najít. Navíc mi grunge vlna, jež tehdy vládla, nikdy nevadila. Netvrdím, že bych byl nějaký orthodox fanoušek Nirvany, ale vždy se mi líbili Alice in Chains. A i k té Nirvaně jsem si postupně našel cestu. Ale to hlavní aspoň z mého pohledu přišlo v roce 1993, kdy Cynic vydali naprosto nepřekonatelné album „Focus“, které jsem mohl už tehdy a můžu stále poslouchat donekonečna. A pořád tvrdím, že tím albem skončil vývoj hudby… (smích) Zda je to myšleno v nadsázce, či ne, je už na jiných, ale pro jistotu se všem současným aktivním muzikantům omlouvám. (smích) A taky jsem v té době uletěl na různých gothic/atmospheric/doom metalových partách typu Decoryah či Moon of Sorrow, později i Nightingale či Empyrium, takže za mě dobrý… (smích) Měl jsem co poslouchat.

PS. Protože první díl seriálu vzbudil překvapivý ohlas, jako návnadu uvádíme data, kdy se zde objeví díly další.

27.5. přijde na přetřes fanzinářská epizoda vydavatelské legendy Pavla Tušla, o čtyři týdny později se zde budete moci dozvědět více o jednom z prvních ryze death metalových fanzinů, severomoravském Mosheru.

Foto: Jiří Zerzoň