Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMON AMARTH jsou skutečným fenoménem současného metalového světa. Po nějakých sedmadvaceti létech existence mají svou definitivní tvář, mají také svou definitivní slávu a v neposlední řadě mají i své definitivní fanoušky. Čili všechno, co vlastně potřebují k životu úspěšné metalové kapely, a všechno, co potřebují k tomu, aby jim metal zajistil živobytí, což by se, dovedeno ad absurdum, pro ně klidně mohlo rovnat stavu jakési nirvány neboli absolutní blaženosti. Natočí album, zahrozí mečem, pozvednou pivní roh, sjedou turné a bude dobře.
Přesně takhle jednoduché se to tedy zdá být. Zcela určitě s tím nebudou všichni souhlasit, zejména ne ti skalní, ale objektivně vzato, takhle jsou prostě karty rozdány. Není to ostatně poprvé ani naposledy v široké a dlouhé historii těžkého kovu, podobných příkladů je jistě mnoho, tak proč si to neříct nahlas, že.
Zároveň tím ovšem neříkám, že je to nějaký odsouzeníhodný přístup, to zjevně ne. Jsou-li všichni v onom kruhu zainteresovaní sami se sebou a navzájem nanejvýš spokojeni, zřejmě nemůže nastat lepší situace. A podezírat zároveň samotnou kapelu z toho, že si lže do kapsy a tvoří jen proto, aby tvořila, navíc rovněž nehodlám. Takže kladiva zase hezky dolů, dobří bojovníci, tady vám k ničemu nebudou.
Tlak okolí či vydávající firmy, snaha uspět a napsat co nejlepší materiál anebo jen vlastní jméno coby zavedená značka, to všechno nepochybně rovněž nutilo a nutí Heggovce vydat ze sebe to nejlepší, byť „znovu“ jen ve staré známé dobré formě. A docela určitě a protentokráte i mimořádně naléhavě je to nutilo i při přípravě „Berserkera“, nového alba, jež načalo druhou desítku jejich severským starodávnem provoněné diskografie. Protože to už je hodně dávno, co tihle Vikingové zněli podobně (deathmetalově) vnadným a chytlavým způsobem, tak dávno, že ani jejich poslední tři studiové nahrávky už na tyhle počty nestačí. Ano, máte to správně, AMON AMARTH se zdají být v nejlepší formě od „Twilight Of The Thunder Gods“.
Je to tedy znovu jednoduché a melodické až oči přecházejí, místy dokonce téměř primitivně (když slyším třeba sólo v „Crack The Sky“ vím, že bych se měl možná smát, ale co s tím, když vám to adrenalin vyžene až do krku), nicméně marná sláva, tentokráte s opravdovou medvědí silou Mjollniru, mýtického Thorova kladiva, jemuž je věnována i jedna z nových písní. AMON AMARTH jsou na „Berserkerovi“ jako opravdová hudební bestie, v jejíchž spárech nelze nalézt nic jiného než jen čistou a inspirující smrt, a drží si svou formu pozoruhodně pevně ještě dlouho za polovinou hracího pořadí alba. A pokud by celé skončilo hned za téměř titulním a rovněž pozoruhodně inspirujícím kusem „The Berserker At Stamford Bridge“, čerpajícím z reálných historických událostí, myslím, že bych k jeho obsahu neměl nejmenších připomínek.
Vikingové jsou tedy znovu pevně v sedlech. Kdo by to byl, pří vší té jejich vzpomínané definitivnosti, ještě nedávno řekl…
1. Fafner's Gold
2. Crack the Sky
3. Mjölner, Hammer of Thor
4. Shield Wall
5. Valkyria
6. Raven's Flight
7. Ironside
8. The Berserker at Stamford Bridge
9. When Once Again We Can Set Our Sails
10. Skoll and Hati
11. Wings of Eagles
12. Into the Dark
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.