Dnes vám povím takový malý příběh, který se datuje k červenci roku 2006. Byly asi dva týdny od koncertu alternativně zmýšlejících polobůžků TOOL, když jsem jejich jméno s přebalem té doby čerstvé řadovky „1000 Days“ objevil na plakátu v pražském metru. To jméno jsem již v minulosti zaregistroval, věděl jsem však pramálo jakou skvostnou, osobitou a vysoce návykovou hudbou se prezentují. A tak jsem se po pár námluvách velmi brzo zařadil do zástupu věrných fans. Nikterak mě nemrzelo, že jsem nestihl pražský koncert, tušil jsem, že se Maynard se svým ansámblem brzo vrátí a já budu připravený na značkách. Tou dobou jsem ani netušil, jak dlouhé a útrpné nakonec čekání bude.

Třináct let. Lokalitu konání jsem zvolil pro jihomoraváka dostupnější Vídeň. Však v matičce stověžaté se po vstupenkách ledva zaprášilo a podobně lační byli i sousedé z blízkého jihu. Přestože jsem učinil lov v hodině spuštění předprodeje, bylo to jako vlítnout do Kauflandu s tlupou důchodců ve snaze ukořistit máslo v akci. Celý orosený jsem se cítil jako po celodenním okopávání suchem zbídačelého vinohradu, nicméně se zadařilo a již jen stačilo doufat, že veškeré očekávání, ztracená trpělivost s vyhlížením nového matra a v neposlední řadě tuze vybojované místo v hledišti bude vynahrazeno výjimečným zážitkem.

Dost bylo omáčky, jdeme na věc. TOOL měli předjezdce, ale o něm zde nebude řeč. Místo jeho sledování jsem se procházel v útrobách haly, pojídal bratwursty a okoukával merch kapely. Vše podstatné se začalo dít před devátou večerní, kdy za mohutného aplausu samotnou show odpálila titulní skladba z přelomové desky „Ænima“. I po třiadvaceti letech má tato píseň ohromný náboj, který o to příjemněji probíjel právě v živém provedení. Bez jediného muknutí se pokračovalo na hitové vlně skladbou „The Pot“ a poté památným dvojzápřahem „Parabol“ a „Parabola“.

Naprosto hypnotizován jsem si až v tuto dobu uvědomil, že více vnímám brumlající basu Justina Chancellora a neuvěřitelnou hru na bicí fenomenálního Danny Careyho, než lehce zastíněnou kytaru Adama Jonese. Ta se více do popředí dostávala především v ambientních pasážích, kde zvuk dosahoval dokonalosti. Celkově ho lze hodnotit pozitivně. Pominu-li prvotní malé kolisání, měl po většinu doby správný důraz, nepostrádal dynamiku i čistotu projevu. Radost dělal i pohled na stage. Statická, nemluvná a do svých pocitů vnořená čtveřice pochopitelně kladla velký důraz i na podmanivou vizuální stránku tvořenou z dodnes nepřekonaných klipů. Každý, kdo čekal, že se divoce ustrojený Maynard ukrývající ve stínu vedle bicí soupravy, vydá na střed pódia a zaujme pozici frontmana, musel záhy pochopit záměr kapely vše podřídit hudbě jako celku a nevyrušovat jakoukoliv pózou či nepatřičností. Však se TOOL i velmi tvrdě vymezili proti jakémukoliv focení, natáčení a dokonce moshingu, aby si všichni, kdo přišli za hudbou, přinesli domů co nejsilnější vnitřní prožitek. Ten kulminoval v nádherné kompozici „Schism“, která se v prostřední části zrychlením a přitvrzením dostala do řádných otáček, a vrcholil rytmickou riffojízdou „Jambi“.

Zhruba v polovině koncertu zazněly nové skladby „Descending“ a „Invincible“. Obě stojí na pevných základech kapely, nervní rytmice, hypnotické atmosféře a snovém vokálu páně Maynarda. Kdo tedy doufal, že po třinácti letech mlčení přesune kapela své skladatelské teritorium a vydá se opět posouvat hranice hudby jako takové, bude zřejmě zklamaný. Výrazový svět TOOL je však natolik velký, pestrý a v mnoha ohledech stále neprobádaný, že to vlastně nevadí. Navíc to nevypadá na žádný provar. Prezentované skladby procházející několika fázemi, klidnými, téměř meditativními, s následnými dramatickými zlomy, patřily k vrcholům setu. Na novou desku tedy rozhodně radno se těšit.

Jestli bych si měl hrát na kritika a za každou cenu hledal nějaké pihy na kráse, byly by snad jen dvě. Tou první absence „Right in Two“, nejlepší skladby TOOL. Tou druhou patnáctiminutová pauza, která možná potěšila pivem naplněné močáky a dehtem neukojené kuřáky, nicméně tím přerušila show v momentě, kdy nejvíce gradovala. A kdyby po krapet nadbytečném bubenickém vystoupení nepřišla strhující „Vicarious“, kdo ví, jestli by se stihla včas dostat do stejných kolejí.

Jinak však TOOL splnili veškerá očekávání – jejich koncert nebyl jen o muzikantské preciznosti, byl pravou a nefalšovanou emocionální bouří. Byl silným zcela unikátním zážitkem, který zprostředkovaly čtyři zcela rovnocenné osobnosti, čtyři unikátní součásti, na pódiu tvořící celistvý a nezničitelný Nástroj. Jeho dítkem je hudba, stojící mimo čas i prostor. Troufám si tvrdit, že živá prezentace TOOL nemohla zklamat nikoho.

Setlist: Third Eye Intro, Ænima, The Pot, Parabol, Parabola, Descending, Schism, Invincible, Intolerance, Jambi, Forty Six & 2, CCTrip, Vicarious, (-) Ions, Stinkfist