Nikdy pro mě neměl osobní šarm a nikdy mě nebavila jeho tvorba. Jedním z důvodů, proč jsem na film šel, je právě to, že vůbec nechápu popularitu Eltona Johna. Myslel jsem si, že mi film jeho úspěch alespoň zčásti vysvětlí. Ale nestalo se. V kině sedím vedle padesátnic, které se po celou dobu hlasitě dojímají a několikrát užívají kapesník k otření slz. Podobné skupinky tvoří zhruba třetinu osazenstva. V tomto ohledu je to stejné jako u Bohemian Rhapsody a srovnání se prostě nejde vyhnout. Také proto, že na obou biografiích makali z části stejní lidé. A netýká se to jen režie. Podobná je i hudební žánrovost, jistá opulentnost ale například i barevnost obrazu.

Jestliže biografie Freddieho Mercuryho měla tendence téměř doslovně převyprávět méně skandální stránky jeho života, Elton John svoji autobiografii pojímá mnohem pocitověji a otevřeněji. Právě vhled do duše a autorský vklad samotného Eltona Johna mě vede zpátky k Bohemian Rhapsody. Ach, jak moc by pomohlo, kdyby nešlo jen o opatrné převyprávění méně skandálních částí Freddieho života, na které dohlíží jeho spoluhráči, přátelé a rodina s tendencí vše udělat hladké a přístupné. Kéž by mohl Freddie stejným způsobem zasáhnout do tvorby filmu. Elton John je tu velmi osobní a v tomto ohledu jde jednoznačně o hodnotnější film, než byl kasovní trhák o QUEEN. Díky tomu, že některé kapitoly svého života má uzavřené a vyřešené, je mnohem odvážnější v tom, co se smí ukázat.

Struktura filmu je vlastně podobná. U Rocketmana tu je navíc i poměrně důležité dětství a mládí, které formuje mnoho z toho, kým Elton John je nebo spíše byl. Hlavním tématem je pak počátek kariéry, vzestup slávy, následně drogy, sex, úpadek a neúnavný kolotoč sebedestruktivních činů.

Rocketman se nesnaží být dokumentem. Je tu mnoho muzikálových tendencí a snových scén, které mnohem více odhalují vzpomínky zamlžené v drogovém oparu tak, jak je vnímal sám protagonista. Chybí tu doslovnost, která byla typická pro Bohemian Rhapsody a je nahrazena právě nespecifikovanou volnou subjektivní disciplínou, která vychází mnohem více z pocitů. Taron Egerton má „jen“ kostým, paruku a brýle. Nesnaží se být Elton Johnem za každou cenu. Pokud zpívá, zpívá svým hlasem bez toho, aby si oblékal celou osobnost figury, kterou hraje.

Jak jsem již zmínil, k tvorbě Eltona Johna nemám příliš vřelý vztah. Skvěle se tu ale pracuje s jeho skladbami, které zasahují do filmu, vypráví jeho části a jsou díky tomu velmi zajímavě přearanžované. Místy mi to připomnělo až Moulin Rouge z roku 2001, kde je jeden z nejlepších coverů skupiny QUEEN, a tato kreativní hravost Bohemian Rhapsody citelně chybí. Rocketman je skvělý film a ještě lepší by byl, kdyby byl o zajímavější figuře, než je ELTON JOHN.