LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tomto koncertu bzíkalo v uších i těm, kteří si vzali ucpávky. Už jsem na Sedmičce zažil mnohé, ale WEEDEATER tu vytvořili téměř hmatatelnou masu zvuku. Nejednalo se přitom o žádný nečitelný hluk. V hlomozící stěně jsou jasně čitelné pomalu válené riffy, oddělované dunivou rytmikou. Byť srozumitelné, tak smrtíci. Mazlavé sonické bláto svojí intenzitou nekompromisně pohřbilo všechny vyznavače umolousaného stoner metalu včetně mě a v polovině setu jsem už prostě nebyl fyzicky schopen okupovat první řady.
Možná proto, aby byly kopáky ještě fyzičtější, bicí soustava je naskládána hned na okraj maličkého vyvýšeného stupně, na kterém se v Sedmičce hraje. Zabírá tak většinu prostoru před lidmi. Díky tomuto tahu se Dave Collins a Dave Shepherd krčí na absolutním kraji scény.
Ne, že by to něčemu vadilo. Collins svoji mezeru během koncertu bere jako výzvu a neustále se prodírá úzkou štěbinou ke svému publiku, které ustavičně provokuje. Ať už je to nepřeberná přehlídka obličejů, pití piva z lahve přímo z rukou fans během hraní, vyfrkávání soplů a jejich následné požírání či flusání na strop vazkého materiálu těžko říci odkud, jenž byl při stékání hutnější než sliz z filmu Vetřelci. Všechno to zvládá dokonale a se svojí šedou, třesoucí se bradou a pidlookými pohledy mnohdy působí jako nesvéprávný vidlácký stařík v manickém záchvatu. Tuhle přehrávanou pózu, která k jeho stylu patří od nepaměti, si očividně užívá nejen on, ale i publikum.
V půlce setu kapela dává cigárko, o které se dělí všichni tři, předáváno je na činelu hajtky, který funguje jako otočný podávaný stoleček a nakonec propaluje ďouru na koberci pod bicími, protože ho nikdo během následující skladby nedokáže uhasit. Takových historek je během setu více. Hlavně Collins bere svoji roli baviče velmi vážně.
Trojice, původem z amerického Wilmingtonu, hrála téměř hodinu a hlavní páteř koncertu nesly skladby z alba „God Luck And Good Speed“. Americká legenda stonerových bažin dokázala zhruba osmdesátce přítomných, že šedá brada v tomhle žánru nic neznamená. WEEDEATER klub svým koncertem drtili jako málokterá kapela, kterou jsem tu zažil. Zážitek to byl intenzivní. Mrzet mě může snad jen to, že jsem nestihnul jejich support, ale tak snad si PLEŠATOU ZPĚVAČKU vychytám zas někdy příště.
Jason...The Dragon (2011)
God Luck And Good Speed (2007)
Sixteen Tons (2002)
...And Justice For Y'all (2001)
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.