Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako minulý rok se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při prvním dnu Brutal Assaultu.
SLAPSHOT – Za nejkrvavější kapelu dne a zřejmě i celého festivalu. Za sprchu krve, která mi přistála na objektivu a nejde pryč. Za štychy na hlavě Jacka Kellyho. Za pravověrný bostonský hardcore.
CULT OF LUNA – Za tlak. Za vizuální krásu. Za atmosféru, kterou ten den nikdo nepřekonal. Za mlhostroje zapnuté na plný výkon.
PARKWAY DRIVE – Za koncert, který jsem prostě nepochopil. Za 4 kamiony blbostí, které se tísnily kolem scény od rána, ale při koncertě vlastně nebyly vidět. Za podivný nástup s ochrankou a loučemi přes publikum. Za opravdu monumentální pyro.
BATUSHKA – Za vytrvalce, které dokázali mít zvednutý prostředníček po celý čas koncertu. I přes všechny kostýmy a propriety také za nejnudnější kapelu dne.
THERION (a trochu se u toho stydím) – Za to, že tu nudu před nimi totálně rozbili operními refrény. Za „Theli“. Za koncert, který bych na Brutalu neočekával. Za nejvýpravnější kostým pro kytaristu. Za nejvíce žen na scéně.
THE ARSON PROJECT – Za špínu od srdíčka. Za nasazení. Za to, že securitas měli na zadní scéně ten den první poplach.
Borci na konec – Organizátoři – Za nové věci v areálu, které mě dokázali překvapit. Za postapokalyptický koutek. Za retro hernu. Za Fear House. Za opět nové galerie. Za info-výstavu věnující se státům, kde metalisté nemají na růžích ustláno.
Gastro topy: Falafel talíř u Vaggie Garden a Zeleninová rolka u Sri Lanky.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
