Festivaly dnes frčí jako nikdy předtím a nabídka hudebních radovánek pod širým nebem je proto vskutku široká. Prakticky v každé „díře“, když tak to trochu přeženu, mají dnes nějaký ten svůj „Za humny fest“ s obsazením přerozličným, jež (pokud tedy není výhradně domácí provenience) především ukazuje na to, že přivézt dnes kamkoliv do tuzemska téměř jakoukoliv zahraniční hvězdu či hvězdičku vlastně není vůbec problém.

Z podobné kategorie (tedy těch, kteří jsou schopni představit lecjakého zahraničního interpreta, aby nedošlo k nedorozumění) je jistě i festival „Rock Heart“, konající se ve skutku malebném prostředí zámeckého parku v Moravském Krumlově a svým charakterem a návštěvností připomínající třeba začátky plzeňského Metalfestu. Jeho letošní čtvrtý ročník to po celkem pestré nabídce z loňska jen potvrdil – mimo jiné k nám totiž přivezl KING DIAMOND, což nedokázal nikdo jiný ze zavedených festivalových značek. A tak byl vrchol letní metalové sezóny pro všechny uctívače Krále Diamantu jednoznačně určen, pakliže jej tedy neviděli již jinde v širém festivalovém poli evropském, které bují, řekl bych, stejně tak, jako to naše.

Kompletní soupiska „Rock Heartu“ by tedy nejspíše ve Wackenu úplně nezabodovala, na to obsahovala až přespříliš jmen domácí bigbítové scény a jmen jinak ne úplně zásadních, ovšem bylo na ní sympatické, že každý svůj hrací den nabízela několik položek, u nichž se šlo bez uzardění pobavit a samozřejmě tak zbyl čas i na nasávání atmosféry (v mém případě) dosud nezažité.      

Co mne ovšem ohromilo na první pohled, byla jakási domácí pohoda, která panovala celém areálu, svažujícímu se pěkně z kopečka až k hlavnímu a jedinému pódiu, umístěnému přímo před místním zámkem hned naproti vstupní bráně do zámeckého parku a areálu zároveň. Dobrý výhled a lákavý travní porost, dost možná tedy i v kombinaci s průměrným věkem návštěvníků (protože kdo dnes, marná sláva, pamatuje zlaté metalové časy, musí již být minimálně pětatřicátníkem), totiž zřejmě zapříčinil, že mnozí přítomní pojali celou akci vysloveně jako odpočinkovou aktivitu. Prostor za zvukařem dále od pódia se tak vlastně na celou dobu konání festivalu zaplnil dekami, karimatkami, lehátky a sedátky, takže při zběžném pohledu mohl neinformovaný jedinec získat pocit, že je možná spíš někde u vody. Byl to určitě zajímavý fenomén, který jsem zřejmě ještě jinde nezahlédl, a i když tak trochu zaváněl čecháčkovstvím a areálem se díky němu občas špatně proplétalo, asi mu nelze nic zásadnějšího vyčíst. Ale pojďme k samotnému festivalovému dění.

Král diamantů po nekonečných šesti létech

To nejdůležitější nás čekalo samozřejmě hned ve čtvrtek, úvodní den festivalu. Nezbytnou domácí masáž završili ARAKAIN s Luckou Bílou, jejichž hodinka byla tak trochu rozpačitá – nejspíše asi proto, že navzdory čerstvému albu "Jekyll & Hyde" bylo z celého jejich setu cítit, že se musí hlavně „líbit“, takže v něm bylo několik písní, které tam prakticky neměly co dělat, na čele s Lucčinými „Chyba lávky“ nebo coververzí AC/DC „Tygřice“. Po domácích legendách však již nastaly ony magické chvíle očekávání, kdy se za červenou oponou začala chystat zbrusu nová stage KING DIAMOND, vystavěná v duchu chystaného nového alba „The Institute“ (jemuž bylo mimo jiné již věnováno i jedno z Kingových triček, nabízených ve stánku s merchandise, s obrázkem holčičky v kovové masce na posteli v jakési cele).

A když to přišlo, byla to úžasná podívaná hodná přesně dánského krále hororového metalu, při níž se oněch dvaasedmdesát měsíců domácí koncertní absence zdálo jako neskutečně promarněný čas. Všichni povolaní byli přesně na svých místech a ve svých rolích, včetně Livie Zity, herečky Jodi Cachia a nejnovějšího přírůstku, basisty Pontuse Egberga, a všechno bylo tak precizně nachystané a provedené, až oči a uši přecházely. Krom tradičních příspěvků do setlistu zazněly i dvě připomínky alba „The Eye“ („Behind These Walls“ a „Burn“), jedna někdejší bonusovka („The Lake“) a především také ochutnávky z již avizované novinky, která by měla po třinácti létech čekání vyjít v příštím roce (intro „St. Lucifer's Hospital“ a báječná kingovka „Masquerade Of Madness“, při níž se na posteli v mezipatří pódia již svíjela před chvíli zmíněná holčička v kovové masce). Když po nějakých osmdesáti minutách téhle snové metalové produkce kapela začala postupně mizet ve dvířkách s magickým označením „9“, nalézajících se dole uprostřed scény pod bicí soupravou páně Thompsona, cítil se člověk jako po krátké, ale zatraceně intenzivní návštěvě dlouho neviděného dobrého přítele. A to ještě nemluvím o tom, že jako poslední pochopitelně scénu opustil samotný King, a když už za ním dveře úplně zapadly, věnoval nám skrze malé zamřížované okénko ještě jeden dlouhý, uhrančivý pohled. Brr.   

Setlist: St. Lucifer's Hospital/The Candle, Voodoo, Funeral/Arrival, A Mansion in Darkness, Behind These Walls, Halloween, Masquerade of Madness, Out from the Asylum/Welcome Home, The Invisible Guests, Sleepless Nights, The Lake, Burn, Black Horsemen

Cirkus AVATAR

Pátek začínám s MOTORBANDem, který má ve stávající sestavě hodně solidní formu, což ve spojení s podobně hodně solidním posledním albem „V“ znamená moc pěkný koncert, u kterého nakonec ani nevadilo, že se dostalo jen na jednu klasickou „střihavkovku“ („Mše za vítězství“). MOTORBAND se navíc stal ústředním hrdinou usměvavé historky o tom, jak celý první den "Rock heartu" nebyla na místě k dispozici oficiální festivalová trička, a když právě v poslední pracovní den týdne došlo k jejich konečnému vystavení na pulty, byli Severočeši na soupisce účinkujících v úplně posledním řádku vpravo nahrazeni nápisem MOTORHEAD. Nu, moc by mě zajímalo, kdo že tahle trička zadával do tisku a jak moc velký přehled v rockové muzice má, hehe.    

Následoval příjemně natlakovaný power metal JEREM.I, kapely, kvůli níž Džoro Enčev před nedávnem opustil TITANIC, a přes subjektivně velmi nudný set hvězdiček posledních let, moldavských metalcoristů INFECTED RAIN jsem se přenesl až k ANVIL, známé prametalové kapele, která neměla ve vínku stát se opravdu slavnou. I přes to však stále vydává desky a objíždí světové štace, až je to někdy (i s ohledem na věk muzikantů, vždyť Steve Kudlow se pochlubil, že mu je třiašedesát) úsměvné. Stejně tak úsměvné bylo, když „Lips“ vyprávěl o zážitcích ze společného hraní s Lemmym, automaticky evidentně předpokládajíce, že všichni přítomní vládnou angličtinou, jako když bičem mrská. S hudbou samotnou už to bylo samozřejmě kapánek složitější, koneckonců ne nadarmo kapelu potkal osud tak barevně vykreslený ve filmu „Anvil! The Story Of Anvil“.

CITRON, který následoval, na tom byl vlastně podobně jako ARAKAIN o den dřív. Také bylo cítit, že se musí „líbit“, také oni si na pomoc přizvali zpěvačku – v jejich případě samozřejmě Tanju – a také oni zahráli některé písně, které si mohli klidně odpustit a nahradit je něčím fajnovějším, když je (tak jako v případě ARAKAINu samozřejmě) objektivně z čeho vybírat. Relativně hodně věcí z posledního alba „Rebelie rebelů“ a na úplný konec nádherně podané Hranického „Vzpomínky“ a „Zahradní slavnost“ však dojem z celého koncertu další domácí legendy nakonec podrželo na rozumné úrovni.            

VISONS OF ATLANTIS, kteří úspěšně nastartovali přehlídku účinkujících „female fronted“ metalů, jsem poté podobně úspěšně prozíval, italské LACUNA COIL z podobných důvodů raději úplně vynechal a soustředil se až na úplný závěr v podobě švédských hrdinů AVATAR. Postavičky s výrazným make-upem alá Johannes Eckerström, které se začaly od rána pohybovat areálem, dávaly tušit, že podobně jako včera na KING DIAMOND se na tuhle chásku chystá značné množství fans, tentokráte především těch mladších ročníků. Osobně pro to mám značné pochopení, protože třebaže poslední album téhle cirkusové chásky „Avatar Country“ bylo šito značně horkou jehlou, mají před sebou AVATAR nepochybně velkou budoucnost, a jestli jsou někdy vedeny úvahy o tom, jak by měla vypadat obecně budoucnost metalu a zda v ní vůbec někdo bude schopen udržet jeho prapor v důstojné výši, jsou to podle mne právě tihle Švédové.    

Naživo jsou samozřejmě perfektní, a potvrdili to i v Moravském Krumlově, třebaže si sem nepřivezli celou „královskou“ stage tak jak vloni do Vizovic. A jestli to měl být jeden z jejich úplně prvních koncertů v roli festivalových headlinerů, jak se pochlubil zdánlivě šílený Eckerström, pak očekáváním do nich vloženým dostáli na 100 %. Celý setlist neměl hlušší místečko, podobně jako divadýlko, které k němu vždy hoši spolehlivě přidávají, a speciální místo v něm znovu měl malý velký bubeníček John Alfredsson, na jehož elektrizující výkon se člověk pořád nemůže vynadívat.

Setlist: A Statue of the King, Hail the Apocalypse, Paint Me Red, King's Harvest, Bloody Angel, The Eagle Has Landed, For the Swarm, Get in Line, Tower, Puppet Show, Let It Burn, King After King, Smells Like a Freakshow, Glory To Our King/The King Welcomes You to Avatar Country

Padlá dívka, ocelový důchodce a parta (v)cellistů

Poslední festivalový den si hned na svůj začátek přichystal další perličku pro pamětníky: heavymetalovou, kompletně dámskou partičku LORETTA, která se v roce 2015 po více jak dvaceti létech vrátila na scénu. O dva roky později k tomu přidala albovou novinku „Návrat“ a písněmi jak z ní, tak také z dávného eponymního debutu všem přítomným doslova prosvítila pozdní dopoledne. Zazněly všechny povinné pecky jako „Stíny v ulicích“, „Hrobník“ či „Zlost“, nová tvorba, zdá se, za tou starou také nepokulhává („Už žádný slzy“) a drajv, s jakým to vše oddirigovala, oduváděla a odzpívala Daria Hrubá, byl zkrátka neopakovatelný. Kdyby bylo bývalo na mě, posunul bych LORETTU v hracím pořadí daleko, daleko výš.
Výborný set nicméně následně nabídli i EAGLEHEART, jejichž melodický nářez (na čele s klipovkou „Until Fear Is Gone“) má rovněž své kouzlo, a stejně jako v předcházejícím případě jsem i zde při pohledu na následující program želel jejich brzkého hracího času.

Následovali totiž poměrně neznámí a nudní CHAINS OF DELIGHT, kteří se do paměti všech přítomných zapsali snad jen (po trestuhodně očividné inspiraci METALLICOU) zoufalým přednesem „Jožina z Bažin“, a duo zmíněných „female fronted“ kapel SYMFOBIA a LEAVE´S EYES, jež už na tom sice tak špatně nebyly, ale přece jen, po nějakém čase jejich produkce člověka přivedla do jisté letargie, v druhém případě i přes přítomnost ikonky německého metalu Alexandera Krulla a party českých vikingů, tlukoucích na pódiu významně svými meči do štítů. A domácí festivalový štamgast CREMATORY, který už je občas téměř na obtíž, to samozřejmě následně rovněž nevytrhnul.

To musel vzít do rukou až veterán Udo Dirkschneider, který po předlouhém čase přijel zase se svojí původní organizací U.D.O., podle svého někdejšího slibu nezahrál ani notičku od ACCEPT a sklidil zasloužený aplaus. Jeho doprovodný band doznal v poslední době hned dvou změn – baskytary se po odchodu dlouholetého rytmika Fittyho Wienholda ujal Tilen Hudrap (ex – PESTILENCE) a druhé kytary pak na místo Kasperiho Heikkinena Dee Dammers, muž s výzorem dlouholeté opory SICK OF IT ALL – to ovšem nic nezměnilo na tom, že set, který si kapela oproti původně přidělenému času kapela prodloužila o další čtvrt hodinu, byl náramný. Došlo nejen na ochutnávky z výborného aktuálního alba „Steelfactory“, které byly hned čtyři, ale rovněž na sympatický průřez předlouhou sólovou kariérou solingenského mužíčka, v němž se skvěly kusy jako „Animal House“, „Heart Of Gold“, „Holy“, „Independence Day“ nebo „Man And Machine“. Když to celé uzavřela letitá „They Want War“, byl jsem ze srdce potěšen, že stále nezdolný Udo opravdu dodržel slovo a ACCEPT ani slovíčkem nezmínil. Jeho diskografie samozřejmě není tak silná a razantní jako ta jeho bývalých chlebodárců, ale pořád nabízí celý zástup výborných skladeb, které, když se takhle pěkně živě seřadí, nabízejí opravdu skvělý zážitek.  

Úplný závěr pak obstarala APOCALYPTICA, violoncellové komando třech cellistů, co jsou obyčejně (tak jako mušketýři) čtyři. Finové jedou ještě stále k výročí programu „APOCALYPTICA Plays METALLICA By Four Cellos“ a ač jsem tohle netradiční metalové seskupení viděl na vlastní oči poprvé v životě a měl jsem trochu obavy z toho, jak (a jestli vůbec) to bude celé odsýpat, musím říct, že nakonec jsem si odnesl jen pozitivní zkušenosti. Šikovným tahem je jistě angažování bubeníka Mikka Siréna, jehož hra všemu dodávala slušný spád, nemluvě o jeho futuristické bicí soupravě, která rovněž velmi často zaměstnávala pohledy všech přítomných, a od věci nebylo ani zařazování jiných skladeb než těch čistě původem od kalifornské čtveřice. A samozřejmě, před nadcházejícím koncertem originálu následující den v Praze to bylo opravdu slušné rozcvičení.

Setlist: Enter Sandman, Master of Puppets, Somewhere Around Nothing, Refuse/Resist, The Unforgiven, For Whom the Bell Tolls, Fight Fire With Fire, Orion, Battery, One, Path, Inquisition Symphony, Seek & Destroy, Nothing Else Matters, Peikko

Dodatková čísla

Celkový dojem z „Rock Heartu“ byl tedy spíše pozitivní a jaksi „formálně“ zde bylo vše v naprostém pořádku. Jak se ostatně ukázalo třeba právě při APOCALYPTICE (jejíž frontman Eicca Toppinen mimochodem vytrvale festival oslovoval „Metal Heart“, asi že v zákulisí potkal Uda Dirkschneidera), pod pódiem nebývala žádná zásadní tlačenice, aniž by to díky popsaným poměrům v zadních řadách areálu zároveň vypadalo, že účinkující moc zájmu nevyvolávají, což bylo určitě příjemné. Na gastro nabídce bylo očividné, že jde o spíše menší festival, ale dalo se z ní slušně vybrat, stejně jako si člověk mohl spravit chuť dvěma pivními speciály, pokud mu, tak jako mě, oficiální chmelový partner festivalu lezl krkem. Přetrvávalo nám naopak stále ještě zbytečně mnoho jednorázového plastu, který nebylo kde třídit, a nejšťastnější jistě nebyla ani zvolená forma „cashless“ systému – za čip na pásce jste museli zaplatit 30,- Kč zálohu a když jste jí chtěli vrátit, museli jste si pásku nechat přestřihnout a čip z ní sundat.

Za rok se tedy bude konat další, již pátý ročník festivalu. Je otázka, zda se mu opět podaří ulovit podobně velkou a lákavou rybu, jakou byli KING DIAMOND, a zda tím pádem bude „Rock Heart“ ještě lákavějším zbožím než letos. Za sebe však o tom mám, přes všechno, co jsem právě napsal, jisté pochybnosti, ono těch jmen vzácných a dlouho neviděných už přece jen tolik nezbývá. Ale třeba mě fantazie pořadatelů překvapí, co já vím. Pro letošek to tedy zkusme uzavřít s pěknou "chvalitebnou".