Osudy kapel, které v Československu formovaly heavy metal, jsou stejně rozličné, jako se stal v průběhu času a dějin rozličným i tento hudební styl. Některé uspěly a staly se z nich stálice, některé definitivně zanikly, některé naopak téměř upadly v zapomnění, přestože se stále snažily prorazit, a některé si prožily od každého takového údělu něco. Jako naprosto typicky VITACIT, jeden z nejdůležitějších formujících souborů, který měl opakovaně našlápnuto k metám nejvyšším, opakovaně jich dosáhl a opakovaně to ovšem nepřetavil v nic oslnivého. V současnosti na koncertních pódiích řádí nějaké jeho sedmé alter ego (tedy počítáno podle střídání zpěváků) a zdá se, že skupina ještě rozhodně má a bude mít co říci. Než k tomu ale dojde, pojďme si ty hvězdné i ty méně hvězdnější okamžiky projít společně ještě jednou…   

Ve znamení ovocné limonády v prášku (1976 - 1985)

Historky, jak vzniklo jméno té či oné metalové kapely, bývají kolikrát zajímavé a někdy i docela vtipné. V tomhle případě to ovšem bylo jednoduché jak facka. Jako předobraz posloužila ovocná limonáda v prášku, co byla v místní komančské kotlině patentována snad někdy v roce 1970, a kterou všechna děcka místo rozpouštění ve vodě jen lízala z dlaní. Jejího úderného názvu (a slavné logo na ještě slavnějších nášivkách budiž mi svědkem) se někdy v roce 1976 chopili teenageři v Roztokách u Prahy (mezi nimi i Pavel „Kuře“ Hejč a Karel Adam – který údajně onen název vymyslel), jejichž jména budou zasvěceným jistě známá, ovšem pro potřeby tohoto profilu nijak zásadní. K tomu je nicméně třeba doplnit, že na úplném začátku hrál ještě „Kuře“ na basu a Karel Adam na bicí, a teprve za nějaký čas se dostali k nástrojům, s nimiž později prosluli – tedy první jmenovaný ke kytaře a druhý k baskytaře.      

Jinak jsou úplné začátky VITACITu vykládány v různých pramenech různě, liší se i jména těch, kteří tvořili jeho sestavu, ale vzhledem k tomu, že jde opravdu o mikroobdobí, je jistě lepší se vyvarovat nepřesností a přejít raději k úvodnímu osudovému momentu – příchodu první výrazné osobnosti za mikrofon. V roce 1978 tak kapelu posiluje výrazný domácí enfant terrible Dan Horyna, přezdívaný především díky své hrubší barvě hlasu „Zeppelin“, a když vedle Adama a Hejče do kapely přibydou ještě kytarista Jiří Löffelmann a bubeník Václav Pokorný, dostáváme se k první sestavě, jíž se již podařilo významněji prosadit. Nikoliv ještě samozřejmě prostřednictvím heavy metalu, jenž byl v té době v plenkách i v zemi svého původu (natož tedy ve zdejším komunistickém obludáriu), ale cestou poctivého hard rocku, jemuž sice sem tam vypomohly převzaté věci, ale který už jevil známky jisté domácí ojedinělosti.   

V roce 1982 vystřídal Karla Adama (jenž poté prošel celou řádkou kapel, z nejslavnějších jmenujme třeba KREYSON, KRUCIPÜSK nebo dnes MOTORBAND) jeho „zdrobnělec“ a pro všechny věci příští neodmyslitelný čelní představitel skupiny Luděk Adámek, a o rok později pak Jiřího Löffelmanna, který odešel do ŽELEZNÉ NEDĚLE, Michael „Mech“ Bohumel. To všechno ale neměnilo nic na tom, že VITACIT rostl, zviditelňoval se ve všech směrech a byl skutečnou štikou v domácím rybníčku tvrdé hudby, jejíž skladby jako „Tulák“, „Karetní hráč“, „Sobec a lhář“ nebo „Těžké jsou návraty domů“ zůstávaly spolehlivě ještě hodně dlouho v kapelním repertoáru.     

Věčná škoda, že oficiální nahrávka se z té doby bohužel nedochovala žádná (nebudeme-li počítat černobílý videoklip ke skladbě „Noční město“ z roku 1983, který se objevil ve známém TV pořadu Triangel), navzdory tomu, že v roce 1984 se kapele údajně podařilo v Českém rozhlasu natočit čtyři skladby, jejichž další osud ovšem není moc znám. V roce 1985 však přichází první zlom. Z kapely odchází Dan Horyna, který nejprve krátce působí jako profesionál ve skupině KROKY Františka Janečka, aby se později proslavil s vlastním souborem MERLIN a rovněž kariérou zřejmě nejznámějšího domácího uživatele pervitinu (tu už má naštěstí za sebou a dnes působí na druhé straně barikády – jako psychoterapeut, který pomáhá právě drogově závislým).

S Křížkem po Horynovi (1985 - 1987)

Kritická situace si najde řešení ve skupině TAM, z níž VITACIT získá zpěváka s hlasem jako vítr – Ladislava Křížka. A když jej posléze opustí i kytarista Bohumel, je po krátké epizodě s Albertem Čížkem nahrazen osobou vpravdě osudovou, talentovaným kytaristou Milošem „Dodo“ Doležalem z Karviné, kde do té doby působil ve skupině ŽÁDNÁ KŘEČ. Řízením osudu či šťastnou náhodou se tak dává dohromady legendární sestava, jíž lze klidně označit i za tu vůbec nejsilnější v historii kapely.    

V souladu s moderním heavymetalovým cítěním obou nováčků otáčí VITACIT své kormidlo do tvrdších vod, začíná se ještě více soustředit na vlastní autorskou tvorbu (v repertoáru zbyly prakticky jen dvě převzaté věci, a sice notoricky známé kusy původem od amerických Y&T „Jsou rána“ a „Jen její láska tu zůstala“) a znovu je ho všude plno, ankety rozhlasového „Větrníku“ nevyjímaje. Vyprodává sály po celé republice, v nichž se postupně „zábavový“ charakter jeho produkce přetavuje v klasické koncerty, skládá skladby, které se už výrazně vtisknou do jeho DNA profilu („Znám svý chyby“, „To se nesmí stát“, „Já mám trápení“, „Proč štěstí se mi vyhýbá“, „Drákula“ nebo nepsaná hymna „Já chci se ptát“) a podniká i první nesmělé návštěvy nahrávacích studií, v tomto případě studia Martina Kratochvíla, později známého jako Studio Budíkov. Oficiální nahrávka však navzdory tomu bohužel nevzniká znovu žádná a do jisté míry to symbolizuje i paradox, kterým tuhý komunismus označkoval mnohé nadějné domácí vlaštovky heavy metalu. Pokud jste holdovali právě tomuto stranicky nepřijatelnému hudebnímu stylu, nemohli jste (až na výjimky) zkrátka vydávat, ať jste měli sebevětší talent, což je jistě věčná škoda, a v případě VITACITu v citované sestavě škoda dvakrát taková, protože mohly vzniknout věci opravdu veliké.

Vydávat a tvořit si tak diskografii a vlastní historii, množit si tím pádem fanouškovskou základnu a především budovat renomé, na které se později dalo navazovat, nic z toho prostě nefungovalo. Takže zbylo jen koncertovat a koncertovat a repertoár se mezi metalovým lidem šířil buď jen ústním podáním, nebo nahrávkami nejrůznějších úrovní. Zkrátka opravdový underground.

Zlatem by se tudíž dnes měly vyvažovat všechny ty bootlegy neboli pirátské desky (jak by tomu, mimochodem, asi tak říkali komančové?), které tehdy vznikaly v mixážních pultech a které dodnes kolují na internetu v hojném množství. Zde snad jen jako doporučení: za poslech určitě stojí třeba „Poslední Barča – únor 1987“, záznam koncertu z Kulturního domu Barikádníků v Praze, kde Láďa Křížek velmi svojským způsobem oznámil svůj odchod z kapely. Pěvecké duety právě Křížka s Dodem (jako například ve vzpomínaných „Jsou rána“ a „Jen její láska tu zůstala“) jsou opravdu magické a to ještě odhlížím od toho, že v nich slýcháme naprosto unikátní okamžiky hlasové spolupráce dvou vrcholných postav celého metalového hnutí u nás, které zůstaly studiově naprosto panensky nedotčené.   

Čímž se dostáváme k bodu, který rozlet VITACITu značně zaříznul. Tedy jak už bylo zmíněno, odchodu Křížka. Jak zřejmo, byl ohlášen velmi nestandardně (dodnes by mě zajímalo, jestli o ochodu v okamžiku ohlášení ostatní členové kapely skutečně nevěděli, a pokud ne, klobouk dolů před nimi, protože odehrát po podobné „jobovce“ koncert muselo být jistě velmi, velmi náročné), ale takový byl a zřejmě stále je Láďa Křížek. Navíc pokud lze věřit jeho interpretaci ohledně finanční motivace, neboť CITRON byl již tou dobou plně profesionalizován, a on měl rodinu, pak se jeho postup dá pochopit. Nicméně kapelu to opravdu – tedy naštěstí jen na malou chvíli – zabrzdilo.

Horká kaše (1988)

Do toho je nucen na vojnu odejít Kuře a VITACIT se rázem ocitá ve třech. Podaří se mu nicméně vyřešit otázku zpěvu, kterého se nakonec ujímá Dodo, a začíná se pomalu, ale jistě dostávat zpět do pozic, které mu ještě zcela nedávno přirozeně patřily. Velkou příležitostí se k tomu navíc stal celovečerní film „Horká kaše“, jakýsi socialisticko – kritický pohled na dospívající mládež, nudící se v komplexech nově vybudovaných megasídlišť. Jeho obecná hodnota nebyla příliš veliká, ovšem ve vztahu k VITACITu a heavy metalu vůbec se stal naprosto jedinečným precedentem. Jednak (světe div, se) v roce 1988 nevykresloval „máničky“ jako koncentraci všeho světového zla v jednom (ba co víc, dokonce je stavěl do opozice proti nikde neukotveným záporným „hrdinům“ znuděných fracků, z nichž se stávají delikventi), a jednak poskytl samotné kapele skutečně nevídaný prostor pro prezentaci – v téhle souvislosti je mimochodem jistě legendární i filmová hláška „Dvě lžičky Vitacitu rozpuštěné ve vodě nahradí šťávu z jednoho Citronu“.   

Celým filmem proto prostupují skladby či jejich části, jejichž kompletní soupis („Horká kaše“, „Peaceman“, „Úder“, „Zkáza měst“, „Já chci se ptát“, „Akce DDT“, „Já mám trápení“ a „Bez prodlení“) a odhadovaná stopáž někde kolem čtyřiatřiceti celkových minut (neboť ta samozřejmě není nikde uváděná) svádějí znovu k úvahám o kompletním albu, které, kdyby bylo bývalo vyšlo (protože zmíněné skladby byly pro filmové účely samozřejmě zaznamenány studiově), si kapela skutečně mohla dát za výstavní heavymetalový rámeček. A to už vůbec nemluvím o tom, že hned ve třech skladbách se dokonce jako host objevuje tehdy nastupující hvězdička Lucie Bílá, která, přestože jinak zpívala s ARAKAINem, dostala zde rovněž příležitost předvést široké veřejnosti své hlasové přednosti. No a encyklopedistům jistě nezůstal utajen ani druhý vlasatý kytarista skupiny, který sebou v příslušných scénách mlátí na pódiu, jehož totožnost ovšem zůstává (alespoň pro mě) záhadou. Protože je však zjevné, že Kuře to není, sázím na nějakého dobře placeného stážistu.    

Někdy v téhle době se mimochodem také dostává na výsluní klasické metalové logo VITACITu s šipkou vyrážející z posledního „T“ a je jistě zajímavé sledovat i právě jeho následný vývoj, vlastně přesně kopírující vývoj a nálady na celé metalové scéně.

Navzdory dalšímu postupnému upevňování pozic však kapelu v létě 1988 opouští Václav Pokorný, který se rozhodl definitivně upřednostnit rodinu, a osiřelou bubenickou sesli vzápětí obsazuje Ivan Polák, někdejší Dodův spoluhráč z Karviné. Dodo si v té době také střihnul několik koncertů jako druhý kytarista PRAŽSKÉHO VÝBĚRU na jeho turné k albu „Výběr“, ale jinak jeho pozornost zůstávala pevně přikována k VITACITu. Na podzim téhož roku se pak vrací i v zeleném dlouho ztracený syn Kuře a kapela se konečně nadechuje k definitivnímu nahrávacímu útoku na absolutní vrchol.

Singlová smršť aneb tohle není žádná limonáda (1989 - 1990)

První vlaštovkou se stal singl „Já chci se ptát“/„Peaceman“ (natočený samozřejmě ještě pro „Horkou kaši“), který na prahu revolučního roku – kdy měl oficiální premiéru i vzpomínaný film – vydal Panton. Zanedlouho poté se VITACIT plně profesionalizoval a po vzoru doby ještě poměrně rychle za sebou následovaly dva singly v Jandově edici „Rockmapa“, a sice „Strach“/„Poutník životem“ (č. 4) a „Spadla klec“/„Drákula“ (č. 16). Bylo to poprvé v dlouhé historii kapely, kdy se její produkce konečně dostala na nějaký pořádný zvukový nosič, a bylo to také shodou okolností v době, kdy už VITACIT zase šlapal jako dobře promazaný soustruh.

Souviselo s tím bezpochyby i to, že Dodo se vypracoval na jednu z vůdčích osobností celé scény vůbec, jeho hlasový projev jakbysmet a tak se z jeho osudové kapely stal jeden z nejdravějších predátorů v domácí kovové džungli. Striktně podle soudobých heavymetalových učebnic, s náležitým tahem na bránu, rozhodnými a rozhodujícími riffy, neotřesitelným rytmem, geniálními melodiemi a vůbec tak nějak výjimečným charismatem, podle nějž jste VITACIT museli zmínit vždy, když po vás někdo chtěl vyjmenovat tři až pět nejlepších národních metalových kapel.

A nejvýstižněji to zřejmě ukazoval „Poutník životem“, skladba, která VITACIT reprezentovala rovněž na legendární velké desce „Rockmapy“ č. 1, kde rozčísávala druhou stranu způsobem naprosto uzemňujícím. Byla to vpodstatě čistá esence tehdejší vycizelované kovové tváře kapely, jejíž neotřelost, podepřená pochopitelně Dodovými dovednostmi coby skladatele i kytaristy, jeho naprosto nezaměnitelným zpěvem a schopností nacpat do pěti a půl minuty konstantně vzrušivý dvacetiminutový děj, byla zkrátka jedinečná.

VITACIT díky tomu začíná prožívat své druhé vrcholné období, do nějž krom občasného živého hostování Ládi Křížka, který v mezičase opustil CITRON a založil KREYSON, zasáhla také sametová revoluce.

Pokračování příště.