Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je srpen, venku probíhá veletrh sychravosti a tohle album mi přesně zapadlo do kovové oblohy. Za posledních pár měsíců se k posledním CULT OF LUNA vracím pravidelně a musím dodat, že tato deska v uších stále zraje. To, co na první signální fungovalo jako výplň, která si jen ledabyle hraje s atmosférou, nabývá časem stále pevnějších a ostřejších obrysů, které z „A Dawn To Fear“ tesají jednu z nejlepších desek loňského roku. I po delší době tu nacházím nové věci, zas a zas mě dostávají dynamické přechody, na jejichž docenění se vyplatilo počkat.
Oproti minulému zářezu „Mariner“ sice chybí ženské vokály, ale vůbec to vlastně nevadí. CULT OF LUNA na své deváté řadové desce dokázali naprosto skvěle vybalancovat zvukovou pestrost, pověstnou epičnost a hudební nápady. Z desky čiší sebevědomí, které k vám dokáže poslat emoce v nezkreslené podobě. Svůj příběh album vypráví naprosto monumentálním způsobem. Dokáže skvěle načasovat chvíle, kdy mají kytary majestátně fouknout do plachet, i minimalističtější intermezza, jež dávají vyniknout právě emocionálním erupcím, které drtí.
Ano, základ stále tvoří gradace a repetice. Mezi nimi se tu ale pracuje s velmi silnou melodikou, která má téměř soundtrackový charakter, a to vše při zachování syrovosti, jíž CULT OF LUNA nikdy neztratili. Nesnaží se vám balit melodie do ozdobného papíru. Mají v sobě hardcoreovou špínu i ve chvíli, kdy syntezátory hrábnou do rejstříků varhan. V těchto chvílích CULT OF LUNA rozkvétají do pestrých omamných a pečlivě ošetřených květů, ale je jasné, že kořeny jsou hluboko v bahně, odkud vyrůstá mangrovový prales.
Poslední album CULT OF LUNA je, i přes brutální stopáž téměř osmdesáti minut, deskou, která nedokáže nudit. Neustále si uchovává vnitřní napětí, a hlavně pak temnou osudovost, která je téměř hmatatelná. Švédi dozráli za těch více jak dvacet let do dospělosti, kterou by jim mohly ostatní kapely závidět. Talent a inspirace stále nevyschly a zkušenosti mohou zúročit plnými doušky.
Taky jsem se vrátil a nedozrálo to. Elementy, které pozitivně vnímá kolega RIP, na mě tak nepůsobí. Intermezz a opakování je moc, čímž je zároveň torpédována gradace. Čekat i 10 minut na mocný výron cultofluňácké esence je prostě dlouhé. A nudné. Na desce je jediná fantastická skladba, která se jako celek může směle zařadit mezi hymny jako "Owlwood", "Following Betulas", "Vicarious Redemption" nebo "Mute Departure". Bohužel není těžké ji najít. Buď se člověku na poslech té ukrutné stopáže podaří naladit, což není můj případ, nebo si užije pouze fragmentů. U mě dostanou přednost starší počiny.
6. srpna 2020
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Meresz
8 / 10
Druhý album, ktorý od nich poznám a za mňa super. Dobre sa to počúva pri zaspávaní.
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.