Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žánroví chameleoni se vrací po deseti létech a navazují přesně tam, kde skončili v roce 2009 s albem „Worse Than Alone“. Jakoby těch deset let ani nebylo. Tahle skvadra z New Jersey stále používá přepínač, kterým do jedné skladby dokáže naroubovat math metal, jazz rock i funeral doom, a vy při tom nemáte pocit, že to je jen nějaká nesmyslná maškaráda.
Od kořenů, zapuštěných v grindcoreové scéně, kluci nastoupili na cestu, při které se na každém albu více a více otevírali všem možným stylům, co šly kolem. To se stalo i teď. Album „Wild Gods“ je opět o něco otevřenější. Byť jsem už u minulé desky měl trochu pocit, že už to dál nejde. Alespoň ne tak, aby to stále ještě dávalo smysl. Oni to ovšem zase dokázali. THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU vypráví hudební příběhy s překotnou dějovou linkou. Každá story má několik plot-twistů. Žánry se tu lámou jeden za druhým a i tak to drží pohromadě. Vůbec nevím, jak to dělají, ale zase se to podařilo.
Ještě se vrátím k sestavě, která se dala dohromady po téměř dekádě spaní. Pod současnou deskou je podepsána jediná nová tvář v sestavě a tou je bubeník Mike Kadnar, který nahradil Jona Karela. Je vám to jméno povědomé? Může být. Tato figura od roku 2014 bubnuje i v DOWNFALL OF GAIA. THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU jsou pro něj zcela jistě větší výzvou, protože tu každých pár minut střídá hrací styly. Stále tu zůstává Jesse Korman, jenž je díky své určité afektovanosti a nestálosti ve vokálech jedněmi proklínán a druhými milován. Pak samozřejmě nejdůležitější člen, jehož nekonvenční postup v kytarách a skladbě skladeb tvoří základní kouzlo kapely – multiinstrumentalista Alexis Peraja s diplomem z prestižní Berklee College of Music v kapse. Jeho vklad je opět zásadní. Jen díky němu tak pestrý žánrový puzzle drží pohromadě.
„Wild Gods“ je album stále unikající. Stále běžící kupředu. Stále překvapující. Je jako luxusní bonboniéra, plná barevných dobrot. A mě hrozně moc baví ochutnávat. Stále tu objevujete něco nového. Produkčně vymazleno. V jednu chvíli zní jako FANTÔMAS Mike Pattona a v druhou jako nejlepší éra italských EPHEL DUATH. Současně je to ale stále své. Troufám si odhadnout, že druhou takovou desku tento rok neobjevíte.
1. Gallery of Thrills
2. Last Laughter
3. Ruin The Smile
4. Ease My Siamese
5. Sword Swallower
6. Raised and Erased
7. Tombo's Toomb
8. Of Fear
9. Interspecies
10. Rise Up Mountain
Diskografie
Wild Gods (2019) Worse Than Alone (2009) Mongrel (2007) Nuclear. Sad. Nuclear. (2005) Put on Your Rosy Red Glasses (2003)
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.