Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdo ví, jak by to s tímhle albem vlastně bylo, kdyby zpěvák Vláďa Šafránek v loňském roce ve svých šestačtyřiceti létech kvůli plicní hypertenzi tak předčasně neopustil tento svět. Zda a jak by vůbec došlo na oprášení jména onoho skorozapomenutého projektu z počátku devadesátých let, jenž měl oprávněně mnohé ambice, k jejichž naplnění však bohužel nikdy nedošlo, a po němž krom skvostného debutu „Příliv“ zůstalo dodnes jen pár hezkých vzpomínek a pak snad také ještě nějaké ty nikde pořádně nezaznamenané demonahrávky.
Podle všeho bychom se nicméně téhle nahrávky projektu (nebo, chcete-li, kapely) BRAIN, jíž bylo do vínku nakonec dáno jednoduše jméno po obou jejích ústředních představitelích, někdy přece jen dočkali. Jen by to nebylo asi tak brzo a v takové podobě, jakou nakonec zapříčinil skon zrzavého mostečáka, jehož jedinečný hlas znali všichni, kteří kdy jen přičichli k domácímu metalu a rocku.
Jak říká právě Tonda Rauer, jinak jeden z doyenů české hudební scény, vypadalo to totiž, že na ono druhé album BRAINu přece jen po předlouhých létech dojde, a práce na něm už nabraly ten správný směr. Jenže zpěvákova smrt v září 2018 zapříčinila, že nahrávka zůstala nedokončená a s nejasným osudem. Ten se však Tondovi Rauerovi a dalším hostujícím muzikantům podařilo naplnit s rozhodností pro podobné situace velmi typickou a čtyřicetiminutová nahrávka mohla spatřit světlo světa, aby ještě jednou připomněla Vláďův výjimečný vokál a spolu s ním i domácí jedinečnost a neopakovatelnost BRAIN.
A jestli je něco, co lze na tomhle albu ocenit především, je to právě skutečnost, že beze všech pochybností a naprosto nenuceně navazuje na nepřeslechnutelné kvality svého předchůdce. I o čtvrt století později je proto albem stejně jiskřivým a plným něžného melodického rocku, z nějž doslova dýchá autorská schopnost napsat výrazné skladby s ještě výraznějším dopadem na pomyslné posluchačovo centrum pro věci krásné a ještě krásnější.
V sedmi autorských novinkách (z nichž „Babylonská věž“ ještě údajně pamatuje časy někdejšího BRAINu) a dvou coververzích, zahrnujících i již jednou na kompilaci hitů Petra Nováka kdysi dávnou zvěčněnou „Přátelství na n-tou“, tak slyšíme Vláďu Šafránka a Tondu Rauera znovu v poloze, ve které jim to dost možná slušelo nejvíc za celou jejich hudební kariéru. Jako nesmělé, melancholické rockery, kteří můžou být málem i sami překvapeni tím, jak hluboké jsou zážitky a pocity, které se jim povedlo zhudebnit. A znovu se nechce některou z nových skladeb vyvyšovat nad jiné, protože bez výjimky všechny (včetně „Jsi to jediný“, Vláďova vyznání jeho dceři, které již nestačil dokončit a ve slokách jej proto musel zkušeně nahradit jeho nástupce v HARLEJi Tomáš Hrbáček) mají svou obrovskou a jedinečnou duši.
Mělo-li to tedy všechno takhle doopravdy skončit, pak myslím, že se tak stalo s tou nejvyšší možnou důstojností a stopa, kterou BRAIN zanechávají v české hudební kotlině, bude navzdory jejich zřejmě nepříliš velké mediální známosti naopak převeliká.
„Jenže bůh nám záviděl, naši pýchu ztrestat chtěl, jednou vstoupil mezi nás, vzal nám slova, změnil hlas, jenom on teď ví, proč se věty ztrácejí, i když pořád stejný jsme, jinou řečí mluvíme.“
1. Miluju a miluju
2. Tvoje tvář
3. Jsi to jediný
4. Oči v proudu řeky
5. Mou vinou
6. Měla jsi anděla
7. Babylonská věz
8. Stopy upocených těl
9. Prátelství na en-tou
Vydáno: 2019 Vydavatel: Warner Music/Monitor Stopáž: 40:21
JINÉ POHLEDY
Darkmoor
Nebudu spekulovat, co všechno by nakonec bylo jiné a jak by se materiál proměnil, kdyby Vláďa Šafránek předčasně nezemřel, protože na tohle se v životě nehraje. Druhá nahrávka BRIANu je totiž deskou vzpomínkovou, seskládanou z chystaných dem příštích písní a z důvodu protažení stopáže pak doplněných vším, čím se dalo. Je tak zbytečné rozpitvávat kvalitu jednotlivých písní, zaobírat se tím, že se refrény kolovrátkově natahují pořád dokola a že došlo i na dvě zbytečné předělávky. Některé nápady vypadají slibně, jiné průměrněji, s jedinou výjimkou - a tou je dávná nahrávka „Babylonská věž“. V té se najednou rozehraje úplně jiná kapela, neunavený a jistý Šafránkův hlas, skvělý text a naléhavá hudba s atmosférou, které se BRAINu na debutu dařilo docilovat poměrně často. A jen další důkaz o tom, jak silné tehdy bylo hlavní duo s kytaristou Mirkem Váňou. Díky podobným skladbám, které občas vyplavaly na světlo boží v nové verzi, se do Šafránkova odchodu vyplatilo jedním očkem sledovat i HARLEJ. A protože tohle je smuteční nahrávka, pak ještě povzdech, jaká je škoda, že namísto všech těch „Zfetovanejch“ nebylo více „Očí na dně moří“ a jí podobných. Ale tak žijeme v České republice a tady si potrpíme hlavně na inteligentní humor…
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.