Kdo ví, jak by to s tímhle albem vlastně bylo, kdyby zpěvák Vláďa Šafránek v loňském roce ve svých šestačtyřiceti létech kvůli plicní hypertenzi tak předčasně neopustil tento svět. Zda a jak by vůbec došlo na oprášení jména onoho skorozapomenutého projektu z počátku devadesátých let, jenž měl oprávněně mnohé ambice, k jejichž naplnění však bohužel nikdy nedošlo, a po němž krom skvostného debutu „Příliv“ zůstalo dodnes jen pár hezkých vzpomínek a pak snad také ještě nějaké ty nikde pořádně nezaznamenané demonahrávky.

Podle všeho bychom se nicméně téhle nahrávky projektu (nebo, chcete-li, kapely) BRAIN, jíž bylo do vínku nakonec dáno jednoduše jméno po obou jejích ústředních představitelích, někdy přece jen dočkali. Jen by to nebylo asi tak brzo a v takové podobě, jakou nakonec zapříčinil skon zrzavého mostečáka, jehož jedinečný hlas znali všichni, kteří kdy jen přičichli k domácímu metalu a rocku.

Jak říká právě Tonda Rauer, jinak jeden z doyenů české hudební scény, vypadalo to totiž, že na ono druhé album BRAINu přece jen po předlouhých létech dojde, a práce na něm už nabraly ten správný směr. Jenže zpěvákova smrt v září 2018 zapříčinila, že nahrávka zůstala nedokončená a s nejasným osudem. Ten se však Tondovi Rauerovi a dalším hostujícím muzikantům podařilo naplnit s rozhodností pro podobné situace velmi typickou a čtyřicetiminutová nahrávka mohla spatřit světlo světa, aby ještě jednou připomněla Vláďův výjimečný vokál a spolu s ním i domácí jedinečnost a neopakovatelnost BRAIN.    

A jestli je něco, co lze na tomhle albu ocenit především, je to právě skutečnost, že beze všech pochybností a naprosto nenuceně navazuje na nepřeslechnutelné kvality svého předchůdce. I o čtvrt století později je proto albem stejně jiskřivým a plným něžného melodického rocku, z nějž doslova dýchá autorská schopnost napsat výrazné skladby s ještě výraznějším dopadem na pomyslné posluchačovo centrum pro věci krásné a ještě krásnější.    

V sedmi autorských novinkách (z nichž „Babylonská věž“ ještě údajně pamatuje časy někdejšího BRAINu) a dvou coververzích, zahrnujících i již jednou na kompilaci hitů Petra Nováka kdysi dávnou zvěčněnou „Přátelství na n-tou“, tak slyšíme Vláďu Šafránka a Tondu Rauera znovu v poloze, ve které jim to dost možná slušelo nejvíc za celou jejich hudební kariéru. Jako nesmělé, melancholické rockery, kteří můžou být málem i sami překvapeni tím, jak hluboké jsou zážitky a pocity, které se jim povedlo zhudebnit. A znovu se nechce některou z nových skladeb vyvyšovat nad jiné, protože bez výjimky všechny (včetně „Jsi to jediný“, Vláďova vyznání jeho dceři, které již nestačil dokončit a ve slokách jej proto musel zkušeně nahradit jeho nástupce v HARLEJi Tomáš Hrbáček) mají svou obrovskou a jedinečnou duši.        

Mělo-li to tedy všechno takhle doopravdy skončit, pak myslím, že se tak stalo s tou nejvyšší možnou důstojností a stopa, kterou BRAIN zanechávají v české hudební kotlině, bude navzdory jejich zřejmě nepříliš velké mediální známosti naopak převeliká.     

„Jenže bůh nám záviděl, naši pýchu ztrestat chtěl,
jednou vstoupil mezi nás, vzal nám slova, změnil hlas,
 jenom on teď ví, proč se věty ztrácejí, i když pořád stejný jsme,
jinou řečí mluvíme.“