DAUGHTERS se s poslední deskou stali kapelou, která k sobě poutá rozdílené subkultury. V parádním prostoru bratislavské Nové Cvernovky se shromáždila pestrá paleta figur napříč žánrem i věkem. Byli tu špinaví pravověrní grindrs a metalheads všech tvarů, hardcore nadesignovaní kids s blejskavými kérkami, čtvrnáctiletý kluk s mámou, která ho nechtěla pustit samotného na „rockovej koncert“, artovní trendsetters s navoskovanými kníry i šedovlasí týpci v košili a vestě. Skupinky, co takhle pohromadě uvidíte málokde. Společným jmenovatelem jsou Amíci, kteří poslední deskou vyskočili ze všech škatulek.

Jako support s nimi jedou JEROMES DREAM. Kapela, která zasvítila na konci devadesátek, a od minulého roku se pokouší o comeback. Jejich tvorba musela být před dvaceti lety zjevení, a i když éra této kapely trvala jen pár let, podařilo se jim zapsat se do scény jako jedné z kapel, co inspirovala mnoho dalších. Chaotické screamo, říznuté grindem a powerviolence, tu s podobným rukopisem moc kapel nehrálo. Živě to v dnešní době působí trochu nuceně. Tu epileptickou energii, typickou pro žánr na konci devadesátek, se po téměř dvě dekády dlouhém hajatusu nepodařilo vyvolat opětovně. Hlavním nepřítelem je tu ale zvuk. Hledám místo, kde by to bylo čitelnější, a ani jistota u zvukařského oltáře nefunguje. I skladby, které znám, mám problém rozklíčovat. Lovím detaily a motivy, ale je to čím dál tím větší lopota. Vtírá se pocit, že některé návraty prostě nemají smysl.

DAUGHTERS ždímají poslední desku „You Won't Get What You Want“ co to dá. Myslím, že je to už jejich třetí turné po Evropě od vydání téhle nahrávky, co akcelerovala jejich kariéru o několik levelů výš. Je to unikát s vlastním rukopisem. Takových už dnes mnoho není. Start se skladbami „The Reason They Hate Me“ a „The Lords Song“ je parádní. Elegán Nicholas Andrew Sadler ihned rozjíždí tanečky a Alexis Marshall tentokráte nechal doma sáčko a hopsá po pódiu jen v tričku. No, hopsá. Už při první skladbě stíhá i válet po scéně sudy. Je jen otázkou času, kdy z trika zbudou cáry. K hudbě lze říci snad jen to, že novou desku přehráli celou, a pokud jsem dobře zaznamenal, tak jedinou retrospektivou byly skladby „The Virgin“ a „The Hit“ z alba minulého. 

Zvuk. Tady má Nová Cvernovka ještě dosti co zlepšovat. Pokud jste byli hodně blízko, tak to bylo lepší, ale se vzdáleností se od středu dolů vše mazalo v jediné nečitelné šmouze hluku. U zvukařského pultíku jsem měl problém rozeznat basu od kopáku. Vše v jedné hlomozící mase. U baru se třese vše, jakoby nad budovou startovalo stádo vrtulníků. Chápu, že aparát sem byl dovezen speciálně pro tento koncert a organizátoři pro to udělali maximum, ale ozvučit podobný prostor tak, aby kapely jako JEROMES DREAM nebo DAUGHTERS zněly lépe, bude vyžadovat ještě nějaké to experimentování. Kdo viděl DAUGHTERS na Brutal Assaultu, asi mi dá za pravdu, že měli lepší zvuk. Ovšem zdaleka to nebylo tak intenzivní jako v narvaných prvních řadách klubu. 

Nasazení kapely tuto bolest ale vynahrazovalo. DAUGHTERS hrají čím dál tím větší kluby a bylo znát, že menší prostor, kde je těsnější kontakt s publikem, jim sedí více. Alexis evidentně bere jakýkoliv prostor jako výzvu. Nízký strop přímo vybízel k tomu, aby se vyzkoušela pevnost konstrukcí pod stropem a pevnost kabelu od mikrofonu. I z mikrofonu s kabelem se dá udělat houpačka. Zhruba ve chvíli, kdy Alexisovo triko vzalo za své a jeho záda pokryla jelita z pásku, se z koncertního prostoru stala kombinace bazénu a sauny. Očistná nirvána. Sonické i fyzické bičování. Všude pot, někde i krev a sem tam nějaké slzy.