Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je celkem zajímavý paradox, že značka ALCEST měla být původně odkladištěm vizí studeného a ryzího black metalu. Duchovní otec podniku Neige ale velmi rychle změnil kurz a z one man projektu se stala kapela zhmotňující niterné vize rodáka z francouzského města Bagnols-sur-Cèze. A také kapela, která si může nárokovat označení stylotvorná bez toho, aby Jednotce pro vymýtání floskulí zvonil alarm. Neige vzal charakteristické tremolové riffy a ostré blastbeaty a využil je jako osvěžující ingredienci v křehkých, zasněných melodických plochách, které provází svým plachým, vysoko posazeným vokálem. Zrodil se subžánr označovaný jako black gaze a jak praví klasik: zbytek je historie.
I když kombinace unikavých nálad s black metalovou zemitostí strhla celou řadu kapel a vyvolala celou řadu různých interpretací, ALCEST i po dvanácti letech zůstávají naprosto relevantní značkou. Sami si odzkoušeli různé přístupy a receptury, zdaleka ne všechny prokazatelně úspěšné. Přílišná inklinace k shoegazovým halekačkám zavedla Francouze na scestí, které z nich snadno mohlo udělat přecitlivělé a otravně afektované těleso. Nestalo se. Předposlední deska „Kodama“ opět pevně usadila projev kapely v metalových základech, aniž by se vytratila košatost a procítěnost.
Osobně ji řadím na samotný vrchol diskografie ALCEST. Ne, že by na tom tak dalece záleželo, ale novinka „Spiritual Instinct“ prostě neměla pozici lehkou. Už pilotní singl „Protection“ ovšem napověděl, že Neige a spol. se nenechává svazovat očekáváními. Ani po letech rozvíjení osvědčené receptury nepřipomínají ALCEST kynoucí profesory v kabinetu snů a marných nadějí. Song s nezaměnitelně snivou náladou charakterizuje nezvykle ostrý kontrast vzpěněných kytar, robustní rytmiky a křišťálových melodických kaskád. První ukázka napovídala, že na aktuální desce Francouzi prozkoumají více „groovy“ zákoutí vlastní poetiky.
A jak bylo slíbeno, tak se i stalo. Po subtilním nástupu se v úvodní „Les Jardain du minute“ rozpoutá bouře, na kterou obvykle nechali ALCEST posluchače dlouhé minuty čekat. Už žádné rozmáchlé gradace a spřádání jemných nitek, Francouzi tentokrát rovnou otevírají své temnější já. A funguje to. „Spiritual Instinct“ je nejpřímočařejší, nejagresivnější deska ALCEST, přitom se ale zdaleka vyhýbá jednoduchosti a banalitě. Jako by kapela našla ideální rovnováhu mezi rozmáchlostí a zhuštěným výrazem. Album tak působí zároveň těžce i plaše, chytlavě i hypnoticky.
I v typicky zamlžené a prchavé „Le Miroir“ nechají ALCEST napřed zadunět tvrdé riffy, snad aby posluchač nezapomněl, že Duchovní instinkt tentokrát velí Francouzům neupozaďovat drsnost před melodickou krajkou. Novinka je jako spanilá socha vysekaná ze žuly. Přiměřeně dlouhá, přiměřeně chytlavá a přiměřeně tvrdá, s jasnými konturami a viditelnou texturou materiálu, ze kterého ji kapela vysochala.
Cesta byla dlouhá, ale ani v roce 2019 nepůsobí Neige jako poutník, který si naléhavě potřebuje lehnout pod strom a pár let si pospat. Naopak. Tolik energie jeho druhdy boční projekt ještě nikdy nevyzařoval.
Plný súhlas s Marigoldom. ALCEST prinášajú album perfektne vyvažujúci to najlepšie z doterajšej tvorby v pôsobivej emotívnej podobe.
8. listopadu 2019
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
dzuso
8 / 10
Už sa mi to pri tejto partičke stalo. Ako kulisa je to perfektné, len tak si zaspávate v autobuse alebo vo vlaku a na nič nemyslíte. Ale akonáhle sa začnem na túto muziku viac sústrediť, tak absentujú nejaké výrazne motívy, ktoré by som si zapamätal a chcel sa k ním vracať. Aj napriek tomu, čo som napísal v poslednej vete, bude hodnotenie pre túto kapelu stále veľmi pozitívne, pretože je to veľmi originálna záležitosť a skvelý oddych.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.