OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Večer ve společnosti SACRED REICH se už dopředu jevil jako velmi citlivě a dobře zvolená záležitost. Phil Rind a spol. mají pověst unikátního souboru, který sice nikdy nesedlal žádného thrashového ultrafavorita, ale zato vždy spolehlivě dorazil do cíle ve velmi pěkném čase. Nenápadně, o to více však sebejistě a s náležitou vehemencí. Letos si navíc ke znovuobjevené chuti koncertovat nadělil po třiadvaceti létech nahrávací pauzy skvělé nové album „Awakening“, pročež se důvody, proč tuhle partičku živě nevynechat, rozrostly o další pádný argument.
Na mou duši, kdo z blízkého okolí v srdci nosil a nosí rozličné chuťovky devadesátkového amerického thrashe, nesměl ve Futuru chybět. A taky že nechyběl, alespoň to tak tedy vypadalo podle pohledu do zaplněného klubu, jehož průměrný věk – navzdory mnoha vítaným, mladším „narušitelům“ – byl zcela určitě 40+. Vlasy zešedivěly, prořídly nebo je dokonce nahradila pleška, ale náchylnost ke starému dobrému thrashovému dunění zůstala, neboť ta se zkrátka zdá být věčná.
Časový plán byl dodržen nejméně na 100 % a podle něj tedy na věc šli nejprve předskokani NIGHT DEMON, americká trojice, jež vzdává hold klasické podobě heavy metalu v jeho nejryzejší podobě z osmdesátých let minulého století. V mysli mi při pohledu na ně nejprve vytanuli švédští GRAND MAGUS, ale ti hospodaří přece jenom o kus dál na poněkud dřevnějším kovovém pozemku. Staří IRON MAIDEN, DIO či RIOT, to bylo to, co z tvorby původem kalifornského seskupení dýchalo nejvýrazněji, a spolu s tím naštěstí také zápal pro heavymetalovou věc a velmi živelné nasazení, které to, občas, když revivalová podstata tohohle podniku vyplavala na úplný povrch, tak nějak udrželo v rozumné rovině. Čili rozjezd celkem fajnový.
S nástupem SACRED REICH se to ovšem nedalo srovnat, neboť ti byli zkrátka a dobře za hlavní hvězdy a to nikoliv proto, že by se tak chovali (naopak, sledovat třeba Davea Mc Clainea, jak působí vyrovnaně a spokojeně, přestože si po koncertu sám sklízel bicí soupravu, což byl jistě solidní sešup od dob, kdy vládl své soupravě u MACHINE HEAD, bylo nesmírně zajímavé). Skromný prostor před pódiem se rázem změnil ve změť pogujících rukou a nohou, pot cákal na všechny strany a i díky jemu nezůstalo jedno oko suché. A to ještě vzápětí jako druhá v pořadí zazněla hymna „The American Way“, při níž se veškerý ten thrashový mumraj nejméně zdvojnásobil a do kotle s rozhodnými výrazy „prostě museli“ i někteří zasloužilí pamětníci, původně žmoulající svá originální elpíčka jen kousek stranou v naději, že si je později nechají podepsat.
Nesmírně příjemně a upřímně působil i čerstvý padesátník Phil Rind, který občas mezi jednotlivými skladbami pronesl pár slov a zejména nezapomínal děkovat přítomným a mluvit o velmi silných dojmech, které v něm zanechávají právě takové koncerty, jakým byla i pražská zastávka „Awakening Tour 2019“. Wiley Arnett si tak jako v dávném statickém klipu k titulní skladbě debutu „Ignorance“ jistil své místo po jeho pravici, z něhož podobným způsobem pravidelně vystupoval vpřed v okamžicích, kdy přicházelo na řadu jeho sólo, zatímco benjamínek Joey Radziwill působil tak, jakoby přesně věděl, kde je jeho místo na scéně, a že na ohlasy jsou tu především ostatní. A i jako celek to byla velmi efektivní thrashová přehlídka, během níž se na pomyslném předváděcím molu navzdory výrazu poctivých dobráků ve tvářích účinkujících předvádělo skutečně prvotřídní zboží z téhle hudební krabičky.
Na úplný konec pak všichni přítomní sestoupili z mola na surfy (ano, i zasloužilí pamětníci, kteří se sotva stačili vydýchat a už už zase museli své vinyly nechat podržet někomu dalšímu) a ve zběsilém rytmu „Surf Nicaragua“ se pak vřítili do cílové pásky koncertu, který v jejich vzpomínkách zůstane jistě dlouho zapsán výrazným písmem. Jistě, vždyť to bylo ve všech směrech naprosto skvělé, když SACRED REICH dostáli své reputaci na výbornou a krom toho také nikdo nedostal infarkt.
Setlist: Manifest Reality, The American Way, Divide & Conquer, One Nation, Awakening, Independent, Free, Crimes Against Humanity, Who's to Blame, Ignorance, Salvation, Love... Hate, Killing Machine, Death Squad, Surf Nicaragua
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.