Norští junáci LEPROUS jsou poslední dobou v naší republice jako doma. Návštěvnost jejich zastavení pozvolna stoupá, na což má bezesporu vliv nejen čím dál tím přístupnější hudební produkce, ale i hráčská obměna kádru. Zkrátka a dobře, tihle slušní klučíci táhnou, na oko by se pozdávali i mojí babičce, a tak i mezi návštěvníky zase o něco přibylo milovnic obleků, kravat a košil s vestičkami.

Palác Akropolis má pro koncerty omezení v podobě dvaadvacáté policejní hodiny. Vzhledem k počtu tří účinkujících kapel tak byl začátek už hodně dopředu avizován na 18 hodin, ale i když se do sálu začalo pouštět až o něco později, ničemu to nevadilo. Lidí totiž zatím dorazila jen hrstka. Byl listopad, podzimu čas, lakýrek zval ku lásce hlas…

Úvodní půlhodinka patřila PORT NOIR. Švédská trojka se zřejmě definitivně našla na svém aktuálním letošním albu „The New Routine“, když opustila snahu o „umění“ a přišla s jasnými hitovkami naroubovanými na mírně zprzněný rockový základ. A tenhle pokus o jakési moderní rockové DEPECHE MODE (berte s nadsázkou) jim určitě sluší více, než všechny předchozí pokusy. Samozřejmě, pro hledače povinné virtuozity či nějakých pestřejších hudebních skladeb to mohlo být trochu stereotypní vystoupení, zvlášť když spousta samplů a smyček byla buď rovnou pouštěna, či alespoň spouštěna kytaristou Andreasem Hollstrandem, každopádně na rozproudění krve byla šestka písní tak akorát a PORT NOIR se zatím ještě prořídlé Akropoli uklonili v nejlepším, tedy aniž by ji začali nudit.

Následující Němce THE OCEAN jsem v přílišné oblibě nikdy neměl. Pravda, od uřvaných začátků se propracovali k mnohem zajímavějším dneškům, stále však u nich postrádám něco, co by mi je odlišilo a pozvedlo výš. Navíc když naskočili na čím dál populárnější vlnu pódiové prezentace, při níž je divák rád, že z hráčů zahlédne alespoň tmavé siluety. Všechna světla totiž míří přímo na něj a stroboskopy pálí do očí. Onehdá se nad tímto nešvarem pozastavoval kolega Rudi, a po „zhlédnutí“ THE OCEAN mi nezbývá, než s jeho skepsí souhlasit. Kapelu lze určitě obdivovat, že svoje party zvládá odehrát i potmě, avšak jako fanoušek, který chce na svoje oblíbené hudebníky i vidět, doufám, že tahle móda zmizí stejně rychle, jako se objevila.

Tak alespoň, že černé siluety byly na pódiu zajímavě rozestavěné a hyperaktivní zpěvák Loïc Rossetti, poctivě střídající melodický zpěv s řevem, si všechny přítomné podmanil akrobatickým kouskem, při němž vyšplhal na balkón, a aniž přestal zpívat, nechal si pod sebou zahustit prostor a z výšky nějakých pěti, šesti metrů se do něj bez bázně a hany po hlavě vrhnul. Slušná odvaha a důvěra v příznivce, jen co je pravda. Odezva na vystoupení THE OCEAN však byla frenetická, takže o přízeň fanoušků u nás se kapela rozhodně bát nemusí.

Téměř třicetiminutovka příprav pak uběhla jako voda a přesně s úderem půl deváté se na jevišti objevuje „Čuřil“ Einar Solberg spolu s ostatními pány septimány, aby započali cestu do hlubin přítomných natěšených duší, kterých v sále ještě přibylo. Patky vzhůru, nagelované vlasy po stranách přihladit a hlavně se postarat o společenský ruch! Při pohledu shora se sice dalo vypozorovat pár řidších míst, tedy nějaké ty hlavy navíc by sál ještě snesl, ale opticky bylo plno. A co bylo mnohem důležitější – od vlažnějšího začátku gradoval i divácký ohlas, který na konci kapelu vybláznil natolik, že policejní hodinu přetáhla o více než deset minut.

Aktuální turné absolvují LEPROUS k novince „Pitfalls“, a protože se rozhodně zuby nehty nedrží minulosti, zaznělo z zní v Praze hned 7 kousků. Zabrala tedy přesně polovinu z celého vystoupení, a něco takového rozhodně nebývá běžné. Tři kousky hoši vytáhli z předcházejícího alba „Malina“, po dvou věcech dodali z „The Congregation“ a „Coal“. Materiál odehraný ze čtyř posledních alb pak ukázal i vývoj, kterým si LEPROUS prošli, a přímá konfrontace třeba takové šest let staré „The Valley“ s novinkami zase jasně demonstrovala postupné pročištění, zjednodušení a zjemnění souboru.

Einar Solberg a Tor Oddmund Suhrke, jakožto původní členové, táhnou káru LEPROUS už od počátku v roce 2001. Zatímco ten první čím dál méně hraje na klávesy a více se soustředí na zpěv, ten druhý střídá šestistrunnou elektrickou kytaru s osmistrunnou a akustikou. Nevím, zda je to tím, že se Einar již nemusí zaobírat chrčením, nebo měla jen listopadová Praha štěstí na jeho dobrou hlasovou kondici, každopádně s falzety a jeho poznávacím klasickým „ÓÓÓání“ a „ÁÁÁání“ vydržel až do přídavků. Zpíval čistě, a v těch starších a zamotanějších písních oprášil i svoje proslavené „medvědí“ pohyby.

Vůbec netřeba pochybovat o tom, že LEPROUS jsou koncertní kapelou. Tam kde nahrávka občas přinese věci, které nemusí každému „řezat“, v koncertní podobě najednou vše dostane úplně jiné grády. Lví podíl na tom samozřejmě má rytmika, adresněji tedy bubeník Baard Kolstad, který stále působí jako z jiné planety, a ač v novém klidnějším repertoáru nemá už tolik prostoru, stále je naživo schopen utrhnout se ze řetězu a přijít s nečekaným brejkem či jinou rytmickou kulišárnou. Spoluhráči tak musí být neustále ve střehu. Nádhera.

Od roku 2017 je koncertním členem kapely i Raphael Weinroth-Browne, jehož cello se pro kapelu na novinkovém albu stalo naprosto zásadním nástrojem. Stalým členem souboru by se zřejmě mohl stát až po ostříhání a nagelování zbylého vlasového porostu, každopádně tenhle univerzální hráč skutečně nenudí. Ono tedy tu univerzálnost nutno kvitovat i u všech ostatních. Neustálé přesuny mezi nástroji, v jednu chvíli dokonce čtyři hráči obhospodařovali klávesy, všichni schopni zazpívat, radost poslouchat.   

Člověk se ani nestačil pořádně vzpamatovat a sto minut uběhlo jako mávnutím kouzelného proutku. Dva přídavky v podobě „Mirage“ a „The Sky Is Red“ a byl konec. Moc bych se divil, kdyby toho večera odcházel do noci někdo nespokojený nebo zklamaný, tak snad zase brzy na viděnou a na slyšenou.

Setlist:
Below
I Lose Hope
The Valley
The Price
Third Law
The Cloak
Observe The Train
Alleviate
Stuck
At The Bottom
Distant Bells
From The Flame

Mirage
The Sky Is Red

Foto ilustrační (byť vysoce umělecké) foceno z mobilu