Když se heavy metal začne míchat s crustem, létají třísky. Už v roce 2012 bylo na albu „Damned“ jasné, že nestoři švédského crustu nakročili k trochu neokoukané žánrové odbočce. V době, kdy crustovým světem hýbala jména jako FALL OF EFRAFA, jenž žánr zpomalovala až na hranici bažinatého sludge metalu, přišli WOLFBRIGADE s deskou, která neubírala z tempa, ale naopak přidávala melodie a sólové kytarové výjezdy. Atributy, které na první poslech působily v rámci špinavého žánru cizorodě a rebelsky. Že nejde jen o ojedinělý výkřik do tmy, stvrdilo album „Run with the Hunted“ a cesta k současnému směřování kapely byla zpečetěna.

A jaké že je to směřování? WOLFBRIGADE začali na přímočarou d-beatovou mašinu roubovat melodie a kytarová sóla. Výsledek s sebou nese crustovou obhroublost, přitažlivou melodiku heavy metalu a rock’n’rollový lauf. „The Enemy: Reality“ má plný, valivý zvuk, byť některé kytarové výjezdy odkazují do zlaté éry metalových mániček. S nadsázkou lze říci, že je to takový plesnivý hevík s drtivou silou a punkovým neškoleným chraplákem, který sice intonuje na třech tónech, ale se štěkavou naléhavostí, jež čistý vokál nikdy mít nebude. Další důležitou vlastností WOLFBRIGADE, které se švédi stále drží, je to, že pokud nahodí vrtule, tak neuhnou. Tlačí a jedou stále dál. Žádné zastávky. Žádné zpomalení.

WOLFBRIGADE natočili svých obligátních necelých třicet minut, které byly v rámci posledního směřování kapely vlastně celkem očekávatelné. Pokud se ale na jejich poslední tvorbu podívám z pohledu scény, ze které vzešli, působí svěže a neotřele. Nabírají na hitovosti. Nahrávka je čistější a preciznější, než cokoliv v minulosti. Přelézají ze všech žánrových škatulek, ve kterých kdy byli. V rámci scény jsou jasně rozpoznatelní a přece je naprosto jasné, kde mají kořeny.