OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato recenze bude trochu osobnější a klidně by mohla mít podtitulek "jak jsem ztratil a znovu nalezl cestu k SUNN O)))". Tahle banda sonických teroristů mi před pár lety způsobila fyzické obtíže, když jsem je fotil na Brutal Assaultu, a od té doby jsem na ně zanevřel. Řekl jsem si, že už je nechci vidět ani slyšet živě, a že si už si nikdy nepustím žádnou jejich desku. Proč? Bylo to čistě osobní. Po pár minutách ve fotokoridoru jsem měl pocit, že mi akustický tlak rozerval vnitřnosti. Mnohokrát jsem odcházel z koncertu s tím, že mí pískalo v uších nebo se mi díky zvuku točila hlava. Nikdy jsem to ale nemusel léčit několik týdnů jako po zmíněné akci. A proč tedy právě čtete recenzi na desku od kapely, u které jsem se zařekl, že už žádnou desku neuslyším? Něco se stalo. Prožitek, který znovu ukoval můj vztah k SUNN O))). Chvíle tak silná, že si ji doteď pamatuji, jakoby se to stalo před několika minutami. Okamžik, který se velmi těžce vysvětluje, ale stejně se o to pokusím.
Je jen několik skupin a písniček, ke kterým mám velmi speciální vztah, protože jsem s nimi zažil něco speciálního. Okamžiky, které vám změní život. Okamžiky, kdy se něco významného stane poprvé. Něco, co se vám zaryje do paměti. Třeba první sex. Pokud jste ho prožili ve chvíli, kdy hrála nějaká muzika a vy jste k hudbě vnímaví, vytvoří se pouto na celý život. Někdy se prostě jen stane to, že hraje hudba v nějaké situaci, a ten okamžik natolik souzní s hudbou, kterou slyšíte, že se vám díky tomu nesmazatelně zaryje do paměti. Díky tomu si pamatuji chvíli, kdy jsem v dubnu v roce 2007 jel v Praze tramvají číslo 22 a poslouchal skladbu „Go“ od OSI. V tu chvíli prostě hudba orámovala realitu.
Přesně si pamatuji tu chvíli a náladu. Díky tomu se ta skladba pro mě stala speciální. Ta lehkost, všednost všech ostatních kolem, vlahý jarní vzduch, co proudil do tramvaje. Je prostě jen několik takových chvil. Další taková se mi stala před pár měsíci. Bylo něco kolem šesté, měl jsem za sebou let z Pešti do Tel Avivu a unavený sedím naložený v autě směr Be'er Sheva, města asi sto kilometrů jižně od Tel Avivu. Trochu klimbám. Polospánek, polobdění. Venku poušť. Západ slunce. Poušť rudá a pustá. Sem tam míjíme industriální komplex uprostřed pustin a autem hlomozí předchozí album SUNN O))), nazvané „Life Metal“. V tu chvíli do sebe vše zapadlo. Nálada, prostředí, hudba, rozpoložení. Mám v mozku vypálený cejch toho okamžiku.
Nové album „Pyroclasts“ opět není ničím, co byste poslouchali každý den. Osobně jsem se ale opět přesvědčil, že nastanou životní chvíle, kdy vám nebude dávat smysl poslouchat nic jiného. SUNN O))) vypustili do světa další hlomozící dronovou stěnu. Zbustrovanou plochu, ve které musíte poctivě hledat každý záchvěv pokroku. Ani tady vám nedají nic zadarmo. Oproti zmíněné předchozí desce, se kterou jsem prodělal výše popsaný transcendentální zážitek, jetahle stěna o více jak dvacet minut kratší.
Obsahuje čtyři kompozice, složené z dronových stěn, které se pozvolna valí a morfují stejně jako pouštní krajina, se kterou budu mít SUNN O))) asi navždy spojené. Oproti „Life Metal“ mám neodbytný pocit, že je nové album více neukotvené. Jednotlivé skladby vždy definují tóniny, které jsou napsané u každé z nich. Album je více do sebe zahleděné a spontánní. Díky tónům, na kterých jsou založené, mají jednotlivé kompozice i svoje vyznění. Například „Frost (C)“ pracuje s temnotou, kdežto „Ampliphædies (E)“ s určitým druhem jogínské meditativnosti. Lze říci, že se touto nahrávkou kapela částečně ohlíží na žánrově podobě ortodoxní „Monoliths & Dimensions“. Laťku, stanovenou před deseti lety, novinka ale přeskočit nedokáže.
V roce 2019 stihli dvě desky, toto je ta druhá. Dronově ortodoxnější.
7,5 / 10
Greg Anderson
- electric guitar
Stephen O'Malley
- electric guitar, electric bass guitar
1. FROST (C)
2. KINGDOMS (G)
3. AMPLIPHADIES (E)
4. ASCENSION (A)
Life Metal (2019)
Kannon (2015)
Monoliths & Dimensions (2009)
Dømkirke (2008)
Oracle (2007)
La Mort Noir dans Esch/Alzette (live) (2006)
Candlewolf Of The Golden Chalice (EP) (2005)
Black One (2005)
Cro-Monolithic Remixes For An Iron Age (EP) (2004)
White2 (2004)
The Libations Of Samhain (live) (2004)
Live White (2004)
Veils It White (EP) (2003)
White1 (2003)
Flight Of The Behemoth (2002)
ØØ Void (2000)
The Grimmrobe Demos (1999)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.