Otřepané moudro praví, že zběsilou rychlost běhu času nejlépe poznáte na svých dětech. Autor následujících řádků tímto hmotným statkem zatím nedisponuje, musí si tedy vystačit s jinými měřícími metodami. Vynikajícím substitutem se ukázala zejména diskografie italských HOUR OF PENANCE. Mohlo by se zdát, že přelomová deska „The Vile Conception“ zatím ani zdaleka není archivní záležitostí, nicméně pohled na její zadní stranu vás vyvede z omylu – Unique Leader Records, léta Páně 2008. Od té doby stihli HOUR OF PENANCE vydat hned pět dalších alb! Poslední z nich, „Misotheism“, spatřilo světlo světa na konci roku právě uplynulého. Pojďme se na něj podívat ve větším rozlišení.

Kvarteto z Věčného města se od vydání zásadní desky „Paradogma“ (o perle jejich diskografie dnes rozhodně nemluvíme naposledy) zvolna posouvalo směrem k přístupnější a posluchačsky více stravitelné žánrové formě. Počínaje „Sedition“ Italové trochu polevili a natlakovaný tight BDM z „The Vile Conception“ začali ředit chytlavější melodikou a nejrůznějšími atmosférickými vsuvkami. Jejich produkce se tak stala barevnější, nicméně na druhou stranu už nepůsobila tak sevřeným a kompaktním dojmem. Tento trend vyvrcholil na šesté řadovce „Regicide“, kde hlavní tvůrčí mozek kapely, kytarista Giulio Moschini, skutečně popustil uzdu své fantazii a výsledkem byla sice pestrá, leč skladatelsky rozháraná a nepříliš koherentní kolekce. Pod vlajkou následujícího výlisku „Cast The First Stone“ však Italové zaznamenali chvályhodný obrat směrem ven ze slepé uličky a mě osobně potěšili návratem až někam k „Sedition“. „Misotheism“ jde v tomto směru ještě mnohem dále.

Přiznám se, že u nových alb HOUR OF PENANCE mi mnohdy chyběl onen pověstný tlak „Paradogma“. Kapela často zběsile skákala z jednoho motivu na druhý (jakkoli to byly motivy zajímavé) a kompozice tak zbytečně rozměňovala a kouskovala. Někdy je lepším řešením u zajímavé myšlenky zůstat déle, postupně ji prohlubovat a rozvíjet, než po pár vteřinách přeskočit jinam, vytáhnout z kytar paletu riffů a za tu dobu ještě stihnout alespoň třikrát změnit tempo. Ano, Giulio Moschini je bezesporu úžasným kytaristou, nicméně daleko více než post sólisty mu prospívá pozice teamového tahouna. Na „Misotheism“ je to mnohem více znát, leč i zde se podařilo pár hezkých momentů pohřbít až příliš brzo. Na mysli mám třeba hluboké valivé pasáže v „Lamb Of The Seven Sins“, na kterých by HOUR OF PENANCE mohli bez větších komplikací vystavět rovnou celou skladbu. Že i s takovými motivy jde pracovat, dokládá poslední, převážně plíživá a znepokojivá skladba „Occult Den Of Snakes“, kde Italové znovu pracují blízko hranic teritoria, které kdysi suverénně ovládli Poláci BEHEMOTH (stín sestavy okolo Adama Michała Darskiho probleskuje i v hezky gradující „Sovereign Nation“ nebo v blackovým feelingem načichlé „Flames Of Merciless Gods“). Velmi zajímavou položkou je i předposlední „Iudex“, kde Moschiniho kytara občas disharmonicky skřípe jako kdyby místo slunné Itálie snad měla trvalý pobyt v Aucklandu na Novém Zélandu. Ale nebojte, jedná se jen o letmý dotek, milovníci ULCERATE si do notýsku pojem „Misotheism“ rozhodně zapisovat nemusí.

Album jako celek tlačí opravdu hodně na pilu, od vydání „Paradogma“ je to jasně nejrychlejší a nejvíce natlakovaný záznam HOUR OF PENANCE. Kromě zařazení nejvyšší rychlosti nám Římané i znatelně zhrubli a ještě navíc se jim podařilo zahustit i atmosféru. Pro mě osobně jsou to samá pozitiva, hrubější a násilnější produkce totiž sluší HOUR OF PENANCE mnohem více než ona odlehčená a méně konfliktní.

Nová deska HOUR OF PENANCE je technická, nicméně rozhodně ne zbytečně překombinovaná, oplývá dostatečným tlakem i hrubostí, leč nesklouzává do okrajových a pro mnohé z vás zcela nečitelných poloh. Je přístupná širší posluchačské obci a přitom není ani trochu levná, úlisná a otravně se podbízející. „Misotheism“ je prostě ideálním death metalovým kompromisem.