Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je jistě zajímavé, že zatímco klasická punková scéna má v domácích končinách poměrně silné kořeny i zázemí, její folkově/keltská odnož je na tom o poznání jinak. Nechci říct přímo hůře, protože význam zmíněného příslovce samozřejmě leží úplně jinde, ale je myslím nesporné, že představitelů tohoto výhradně importovaného stylu, v jehož erbu se tak krásně vyjímá sytě zelený jetelový čtyřlístek, u nás mnoho není. O to víc jistě potěší, že se mezi nimi najdou i tací, kteří představují solidní alternativu i nejzkušenějších ze světových jmen.
Ano, českobudějovičtí PIRATES OF THE PUBS mají přesně takový vznětlivý potenciál. A na důkaz toho vydali na konci loňského roku již druhé řadové album „Still On The Road“, na němž podobně jako na stejně poutavém debutu „Drunken Forever“ (2016) karibským rumem stvrdili svou stylovou příslušnost (pokud to ovšem vůbec někdo, kdo si říká „Piráti z hospod“, potřebuje) a nabídli pohlednou sbírku skladeb, v nichž se v punkovém tempu peláší o závod vstříc voňavým melodickým dálkám plným slané oceánské vody.
Není to jistě nic světoborného, to pochopitelně vyplývá již z podstaty věci, ale je prostě fakt, že tihle piráti mají jisté kouzlo, jemuž není vůbec složité podlehnout. Ať už proto, že do svého nástrojového arzenálu počítají také mandolínu, housle, píšťalu či akordeon, anebo prostě jen mají čich na silné a poutavé hudební předivo. V každém případě sotvaže dozní úvodní intro „Dva roky prázdnin“ (při kterém se mimochodem všem pamětníkům stejnojmenného francouzského seriálu, k němuž komunistická televize opatřila stejnojmennou úvodní skladbu v podání Karla Černocha, musí spolehlivě rozběhnout mráz po zádech), rozjede se skvělá celticpunková párty, která vpodstatě nemá slabšího místa.
Všedefinující stylové pecky jako „We Are Pirates“, „Srdce v ohni“, Drunken Dublin“ nebo titulní „Still On The Road“, téměř popíková „Never Let You Down“, náturou romanticky dobrodružné „Ostrov pokladů“ a „Kraken“ či tradicionál „Leave Her, Johny, Leave Her“, tam všude tahle námořnická cháska kouzlí na tvářích svých posluchačů upřímný, potěšený úsměv, od nějž si prakticky není možné odpomoct, tedy alespoň dokud celé album nedospěje ke svému konci.
A jestliže smyslem toho všeho je především stisknout ve dlani imaginární pohár plný tmavého piva, zplna hrdla se z něj napít a alespoň na chvíli hodit za v rytmu se natřásající hlavu všechny všednodenní starosti, pak je „Still On The Road“ zásahem přímo do černého. Černého sukna, z nějž se šijí ty nejkvalitnější pirátské vlajky, i kdyby měly viset třeba jen někde nad hospodou.
1. Dva roky prázdnin
2. We are Pirates
3. Never let you down
4. Srdce v ohni
5. Ostrov pokladů
6. Drunken Dublin
7. Back to Galway
8. Kraken
9. Captain´s Grave
10. Až jednou
11. Leaver Her Johnny leave Her
12. Still on the road
13. Nečum!
14. Czechrishman
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.