Zadáte-li do Google Translate slovo Vananidr a předvolíte švédštinu, kupodivu nedostanete žádný výsledek. Nápověda vás nicméně nasměruje k hindštině a překladač vyplivne výsledek „lesnictví“. Takhle, kapela, která pochází ze Stockholmu a nejspíš používá hindský termín pro práci se stromy… to by se v tom lese jeden ztratil. Ale nevadí, od teď už bude všechno podstatně jednodušší. Ano, VANANIDR je švédské trio (dle aktuální fotky už kvartet, pak že nerostou...), v jehož čele stojí multiinstrumentalista Anders Eriksson. Vyrostlo na troskách kapely HYDRA a věnuje se ryzímu švédskému black metalu.

Lesníci mají za sebou tři zasazené stromy, z nichž ten předposlední, košatý dub „Road North“, vyrašil jen před několika měsíci. O to větší překvapení, že kapela neotálí a nedlouho poté sází do černozemě žalud s názvem „Damnation“. Předchozí řadovku vystihovala inklinace ke střednětempému, folklorní mízou pulzujícímu BM. Tempo se v případě „Damnation“ zase tolik nezměnilo, ale výraz kapely tentokrát tíhne k ryzejšímu a méně transgresivnímu pojetí černého kovu.

V otevíráku „Distilled“ praští do uší příklon kapely k hrubému, údernému rukopisu, který zavání rouhači DARK FUNERAL či pandí rezervací IMMORTAL. Úderný refrén s deklamacemi „With every generation / New force, new energy  / Multiplied at birth / New force, new enemy“ by se vyjímal na ranní rozcvičce satanistické sekty a celkově se jedná o ideální otvírák, ze kterého odkapává vztek a odpařuje se síra. To následná eponymní skladba ukazuje, že VANANIDR nerezignují na zálibu v prudkém zpomalení a přechodu do drtivých středních temp. Zároveň ale lehce zosobňuje problém, který s touhle deskou mám. Nechybí tu sugestivní atmosféra, produkce je precizní, nástroje čitelné… ale jako by se kapela nedokázala vyhranit na ose čistota x agrese. Bicí jsou v mixu trochu plaše stáhnuté, což vůbec nevadí u blastbeatových pasáží, ale ve chvíli, kdy se má hudba VANANIDR valit jako ranní mlha po svahu hory, spíš se tak nějak velebně převaluje.

„Hunter“ však nabízí úplně jiný narativ. VANANIDR tady vystupují jako dominantní dřevorubci, schopní tvrdě podsekávat mohutné kmeny a precizně vrstvit tremolové jízdy a robustní riffy. Neskutečná gradace v závěru skladby zní jako kdyby kdosi zkoušel hrát Bacha na ohlodané hrudní koše. „Damnation“ se daří udržovat při relativní čistotě a úspornosti výrazu VANANIDR velkou pestrost. V melodických „Tides of Blood“ vysekne kapela mackintoshovský doomový motiv, v „Reflections“ se vyráchají milovníci pokřivených riffových disharmonií. „Wounds of Old“ je zase parádní kus odlitý z kadlubu toho nejlepšího severského pagan BM; poctivě prosmolená kláda, která vás nekompromisně zválcuje.

Při celkovém pohledu se třetí deska VANANIDR jeví jako zatroleně poctivá prácička, které k výjimečnosti chybí lepší pointa než trochu rozvleklá „Void“ a taky možná subjektivní drobnost v podobě osobitější, ostřejší produkce. Početný zástup fans skandinávské metalurgie ale nad „Damnation“ rozhodně nebude ronit slzy. Z kmene VANANIDR prostě vyrostla další silná větev.