THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvojka šílenců z Rhode Island vypustila v minulém roce album, které je nejlepší a nejdotaženější z celé jejich pětadvacetileté kariéry. Možná je to tím, že jsem si včera zahrál DOOMa a „Sonic Citadel“ si pustil k tomu. A najednou všechno to peklo kolem a řezání zombíků motorovkou začalo dávat smysl. Některá zvuková aranžmá na „Sonic Citadel“ vám ostatně ten zvuk motorovky ostentativně rvou do uší. Za vámi dusají bicí, bičující vám záda a občas se ozve vzdálený zbustrovaný ječící vokál. Živá zvuková zkáza, nalitá do rockových forem, které proleptává a zvesela teče dál.
Tahle dvojka je v mnoha ohledech kultovní. Pamatuji doby, kdy jihočeská noisová mafie, sdružující se stále pod tagem N.A.A.B., dokázala prodat vlastní babičku za koncert této legendy. Stejně tak si vybavuji spoustu naštvaných obličejů lidí, kteří nikdy nechtěli jet na Brutal Assault, a kvůli LIGHTNING BOLT prostě museli. Byla to POVINNOST. Koncert na Brutalu, na který na vzdálenou scénu přišel ukojit zvědavost i sám principál Tomáš a vydržel tam povinnostem navzdory proklatě dlouho. Stage crew po většinu setu museli držet cabinety, aby se jim nepoložily… LIGHTNING BOLT jsou prostě spíše přírodní úkaz, nežli hudební těleso.
Jejich nová deska je špinavý rock’n’rollový kvapík, který nikdy nepoleví. Bicí běží sprinty a struny zamořují prostor rzí. Po zvukové stránce jde o samorost, který je prostě nenapodobitelný. Po většinu času je to garáž plná špíny a jisker, ale přesto je vše čitelné a ostré. Olejnaté závody v kytarovém pidlikání i diskotéka přibíjená sbíječkou. Repetiční figury, při kterých můžete juchat v rauši nebo čelit hranici šílenství.
LIGHTNING BOLT nahráli svoji nejotevřenější desku. Díky zvuku, v rámci žánru celkem hitovým postupům a nasávání přísad z mnohých dalších žánrů jde o desku, která bude skousnutelná pro mnohem větší skupinu lidí, než tomu bylo do této chvíle. Brian Gibson dokáže krást melodické motivy a následně je mrzačit způsobem, který miluji. Současně si ale drží jasný rukopis, jedinečný zvuk a skladatelský styl. Palec hore.
Olejnaté závody v kytarovém pidlikání i diskotéka přibíjená sbíječkou.
8 / 10
Brian Chippendale
- drums, vocals
Brian Gibson
- bass guitar
1. Blow to the Head
2. USA Is a Psycho
3. Air Conditioning
4. Hüsker Dön't
5. Big Banger
6. Halloween 3
7. Don Henley in the Park
8. Tom Thump
9. Bouncy House
10. All Insane
11. Van Halen 2049
Sonic Citadel (2019)
Fantasy Empire (2015)
Oblivion Hunter (2012)
Earthly Delights (2009)
Hypermagic Mountain (2005)
Wonderful Rainbow (2003)
Ride The Skies (2001)
Lightning Bolt (1999)
Vydáno: 2019
Vydavatel: Thrill Jockey
Stopáž: 52:46
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.