Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Progresivní metal je jedním z podžánrů heavy metalu, který je tak nějak jiný, takže ho na první poslech pozná vlastně asi každý. A ať už je to spojené jen s komplikovanější strukturou skladeb či „jinou“ melodikou nebo jde naopak o zhudebněný matematický příklad, je jasné, že podobně ohnutý metalový mainstream bude často zdrojem debat, nesouhlasů a nepochopení.
Třeba jako v případě nového alba amerických progových veteránů PSYCHOTIC WALTZ, kteří v podobě „The God-Shaped Void“ vydávají své teprve páté studiové album po čtyřiadvacetileté pauze od předchozího zápisu „Bleeding“. Někdo vám řekne, že tohle tedy progresivní metal rozhodně není, někdo naopak bude trvat na tom, že tohle tedy progresivní metal rozhodně je. A co s tím? Pravdu budou mít pochopitelně nejspíš oba, v souladu s tím, jak moc citliví jsou na podstatu oné „progresivity“.
Já osobně vnímám tenhle návrat kalifornských (dnes již) legend skrznaskrz progresivně, byť samozřejmě cítím, že do té nejsprávnější formy mu nejspíš chybí více komplikovanosti a méně pravidelnosti a přehlednosti. To na něm nicméně právě oceňuji a zároveň zcela upřímně říkám, že je mi vlastně úplně fuk, jak přesně to vlastně celé nazvat, když zážitek, který si z celé téměř hodinové nahrávky odnáším, je naprosto mimořádný.
Dosavadní tvorbu PSYCHOTIC WALTZ jsem znal jen tak nějak zběžně (a někdy možná ani to ne) a některé od ní odvozené projekty, jako především DEAD SOUL TRIBE, jsem zase nikdy nevnímal nijak zásadně. Holt stará metalová konzerva, u níž budete předem přesně vědět, na straně kterého z výše popsaných přístupů ke kovové progresivitě jí najdete. Ale „The God-Shaped Void“, to je náhle něco zcela jiného, až jsem se toho v první chvíli málem i zalekl.
Kapele se na tomhle albu podařilo velmi citlivě vyvážit poměr klasického metalového materiálu s odlišným přístupem ke komponování a hlavně vymyslet celou kupu úžasných melodií, které tohle album sebejistě povyšují nad jiné. Jako kdybyste jeho prostřednictvím vstoupili do magické země za zrcadlem, která může být klidně vyobrazena na jeho obalu. Všude roztodivné barvy, zvláštní tvary s nestandardními rozměry, neidentifikovatelné cosi a v ovzduší tomu všemu přímo dominující pocit, že něco nebo někdo přijde a začnou se dít věci. Velké věci, při nichž běhá mráz po zádech a někdy i vstávají vlasy hrůzou na hlavě.
Hrací čas alba je tak přímo nabušen fascinujícím hudebním dějem, jemuž vlastně nikdy nedochází šťáva a dovede posluchači neustále (v tom dobrém slova smyslu) brnkat na nervy. Tu s větší porcí metalové kytary (jako typicky v „All The Bad Men“, jejíž riff nelze dostat z hlavy snad ani po požití celé lahve éteru), tu naopak s menší (akustickými kytarami kouzelně vymalovaná „Demystified“), tu s větší chutí pro rafinovanost (třeba sólo na flétnu v krásným snovým oparem zahalené „Pull The String“) a tu naopak s menší (jeden z nejdůležitějších momentů celého alba „Sisters Of The Dawn“, kde to jinak také krásně zavoní po NEVERMORE). A zážitek je to tak velký, že zcela přirozeně dochází na další a další poslechy, které stále přinášejí nové a opravující vjemy – v případě recenzenta to typicky bylo ve „While The Spiders Spin“, která v jeho uších z původní šedé myšky alba postupně vykvetla v adrenalinem sršícího býka, zuřivě rozhrabujícího v očekávání koridy kopytem hlínu.
Na celkové soudy o metalovém roce 2020 je jistě ještě brzo, ale v kontextu neradostného aktuálního dění všude kolem nás je jisté, že „The God-Shaped Void“ zabírá na těžkou hlavu z koronavirové nákazy jako máloco. I proto musím ve prospěch PSYCHOTIC WALTZ zaznamenat naprosto zaslouženě výtečnou.
1. Devils and Angels
2. Stranded
3. Back to Black
4. All the Bad Men
5. The Fallen
6. While the Spiders Spin
7. Pull the String
8. Demystified
9. Season of the Swarm
10. Sisters of the Dawn
11. In the Silence
Diskografie
The God-Shaped Void (2020) Bleeding (1996) Mosquito (1994) Into The Everflow (1992) A Social Grace (1989)
Asi takhle - kdyby "The God-Shaped Void" nahrál Devon Graves pod hlavičkou DEADSOUL TRIBE, pochvalně bychom zatleskali s tím, jak mu pauza prospěla a po nemastném neslaném konci se projekt znovu pěkně zmátořil a přes zvláštně zploštělý zvuk nahrál dobré album. Jenže nahrávka vyšla pod značkovou visačkou PSYCHOTIC WALTZ, a ti vždy přinášeli něco víc, než jen tradiční a prověřený rockový model dle pana Gravese. Takže nezbývá, než přes počáteční jasné zklámání materiálu sice přiznat slušnou kvalitu, která však na vrcholy souboru ztrácí. A ta výpůjčka z MADONNiny "La isla bonita" v jinak parádní "Sisters Of The Dawn" je už přece jen nápadná přespříliš.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.