Se sportovními dokumenty, těmi z fotbalového prostředí nevyjímaje, to někdy bývá svízel. Nemá-li se tento stát bezbřehou propagací kultu toho či onoho sportovního klubu a jeho vedení, nebývá příliš veliká šance proniknout za nablýskanou oponu. Přinést plastičtější obraz z nelítostného světa velikých očekávání, zklamání a nekonečného kolotoče obrovských sum, pumpovaných sponzory a bohatými mecenáši nelze bez ochoty ke spolupráci na nejvyšších místech. V tomto konkrétním případě je řeč o americkém finančníkovi Ellisi Shortovi.

Ten v roce 2008 získal rozhodující podíl v tradičním anglickém fotbalovém klubu AFC Sunderland. Když tento na jaře roku 2017 po deseti letech strávených mezi smetánkou v Premier League opustil nejvyšší anglickou fotbalovou soutěž, okamžitý návrat na výsluní měl být samozřejmostí. Na cestě zpět mezi elitu by nebylo lepšího dárku, než celou tuto úspěchy naplněnou pouť nechat nafilmovat a ukázat tak světu perfektní souhru mezi prozíravým klubovým manažmentem a výborně vyladěným orchestrem na trávníku.

„Tohle lze zažít jen na severovýchodě“, prohlásí jeden z členů klubového vedení pohledem ze své terasy na východ slunce nad tímto těžce zkoušeným městem. Je v tom nejen kus sebeprezentačních dovedností, ale i nefalšované pokory k jedinečnému místu a jeho obyvatelům, pro které se fandění nepříliš úspěšnému klubu stalo alfou a omegou jejich životů. V našich poměrech, kde se na fotbal ve větších počtech chodí jen, když se daří a to taky ne vždy, je oddanost podporovatelů tohoto v podstatě spíše průměrného týmu jen těžko pochopitelná. Tvůrci však podávají pomocnou ruku, když se z původně nudného záměru postupně rýsuje nesmírně pestrobarevný obraz o životě v polozapomenutém regionu Spojeného království.

Řemeslnou tradicí a s tím spojenou hrdostí pyšnících se regionů máme i u nás několik a stejně tak máme i u nás několik míst, kde ekonomický úpadek znamenal i ztrátu této hrdosti a následnou frustraci a beznaděj. V anglickém Sunderlandu je po postupném uzavírání průmyslových provozů, zajištujících ekonomickou prosperitu regionu právě hlediště fotbalového stadionu jedním z posledních útočišť. Tady lze ještě stále být patřičně hrdý, či si naopak vyřvat (a někdy i vybít) svoji frustraci. Když se klubu nedaří, nedaří se ani jeho fanouškům. Když se v sobotu odpoledne odchází z nádherného Stadium of Light po vyhraném zápase, je svět najednou skvělý bez ohledu na to, že se musí platit účty a peněženka už nějakou dobu zeje prázdnotou.

Smutnou ironií je, že právě série porážek, po které rychle berou za své všechny předsezónní cíle o návratu do Premier league, odstartuje strhující podívanou jak do světa zázemí fotbalového klubu, tak i jeho fanoušků. Prostřednictvím několika vybraných (a pochopitelně k natáčení svolných) protagonistů tak před očima vzniká vertikála deprese a zmaru, která se z ustarané tváře ředitele klubu, přes střídající se trenéry a poslední srdcaře v hráčském kádru postupně šíří i v řadách zaměstnanců klubu, těch v kuchyni nevyjímaje, až po zoufající si fanoušky, dožadujících se alespoň nějaké radosti ve svých nelehkých životech.

Bezbřehá tolerance, s jakou většina dotazovaných glosuje diletantsví ohrožující samotnou existenci tradičního klubu, svědčí spíše o pragmatickém přístupu než o naivitě. Poznání, že mnohým by bez AFC Sunderland vyplnila život nekonečná prázdnota, je jedním z nejsilnějších sdělení obou dosavadních sezón této pozoruhodné dokusérie.

Zatímco v té první máme unikátní možnost nakouknout i do kabiny vrcholového klubu, v té druhé už, zřejmě i pod tlakem všemocných hráčských agentů, se takového prostoru hráčům pro vyjádření nedostává. Naproti tomu jsme svědky zevrubnějšího pohledu do života manažmentu. Právě po neuspěšném pokusu atakovat návrat do nejvyšší soutežě se klub ocitá ještě níže a jako takový jej od amerického majitele kupuje další finančník – Stewart Donald. Srážka pracovních nároků a kultury londýnských finančních žraloků s odevzdanou atmosférou v klubu, kde se jen bezmyšlenkovitě posílaly faktury předešlému majiteli, je jedním z definujících motivů letos zveřejněné druhé řady.

Toxické prostředí v zázemí, toxické prostředí v kabině. Mizerný finanční manažment, přeplacení hráči, kteří nehrají. Nízká sebedůvěra na hřišti. Problémy se vrší a stupňují. Svěží vítr, který přichází s novými vlastníky jakoby i symbolizoval situaci v celém regionu. Přichází naděje a po ní zase, tváří v tvář nemilosrdné realitě, další zmar. Ale to nevadí. Jak praví jeden ze skalních fanoušků svému synovi po dalším prohraném zápase, ve kterém šlo o postup: „Tohle už jsme zažili, že jo?“. Pragmatický přístup, kterým se řídí většina obyvatel tohoto kdysi hrdého města. Jednou možná bude líp, jednou. A přestože si nejeden fanoušek po stejném zápase posteskne: „Proč jsme to zase my?“, jejich oddaností vůči klubu to nijak neotřese. Snese totiž úplně všechno.