Jako špičku světové doommetalové scény uváděl propagační plakát anonci na tento koncert. Stylové prostředí továrního komplexu v brněnské čtvrti Královo pole, dávno nesloužícího svému původnímu účelu, přivítalo onoho chladného říjnového večera pestrou trojici kapel z různých evropských končin. Společné, kromě kořenů v dřevním doom/black metalu, měly hlavně stoupající křivku posluchačského zájmu a podporu zavedeného metalového vydavatelství, kterým Century Media už v té době rozhodně bylo.

Abych učinil statistice za dost, tak dodávám že jako domácí předskokan byli zvoleni tehdy se rozjíždějící KAVIAR KAVALIER, kterým, jak známo, dodnes velí (tehdy zrovna) bývalý člen MASTER’S HAMMER Tomáš „Necrocock“ Kohout. Křest debutového alba „+Klinik+“ vám však bohužel nepopíšu, neb do chátrajícího prostředí bývalé fabriky přicházím přesně v době potlesku po závěrečné skladbě. Soudě dle davu, který se ze sálu právě vyvalil do prostor vyplněných prodejnou tekutého občerstvení a nabídkou hudebních nosičů a merchandise, bych si troufnul tvrdil, že akce proběhla ke spokojenosti všech zúčastněných.

Ještě než poprvé hrábnou do strun řečtí ROTTING CHRIST, zakupuji v jednom z dister CD BRUTALITY „In Mourning“ a v jednom z bister pivečko (patrně Starobrno). Na akci jsem nepotkal nikoho známého, protože jsem tehdy ještě nefungoval v žádném papírovém, natož v té době webovém, zinu, tudíž jsem nikoho neznal a zcela logicky neznal ani nikdo mě.

ROTTING CHRIST z hlavního řeckého města Atén jsem měl částečně naposlouchané z neučesané a živelné desky „Non Serviam“. Jaké překvapení pro mě bylo slyšet skladby z novinky „Triarchy of The Lost Lovers“. Promyšlené a vypulírované kompozice jakoby snad složila úplně jiná kapela. Přitom Řekové stále neztráceli nic ze své „mladické“ živelnosti. Jejich pódiová prezentace nepatřila k nejdivočejším; přeci jen se skupina soustředila hlavně na svůj hudební výkon, kdy odehrát podobnou hudbu ve trojici není úplná sranda. Rozhodně se však nedalo říct, že by působila chladným dojmem. Takhle nějak zněla v polovině devadesátých let moderní fůze zemitého doom metalu s muzikantsky náročnějšími metalovými proudy. Zcela rozhodně velice příjemný rozjezd a první souhlasné přitakání k plakátovému sloganu, jenž se zpočátku zdál být poněkud velkohubým.

Zato o MOONSPELL jsem pohříchu do té doby věděl jen, že existují a že jsou z Portugalska. Ti měli taktéž na kontě čerstvé album, jehož propagace byl pochopitelně jedním z účelů evropského turné. Tomu také plně odpovídal playlist. Úvodní intro „Perverse... Almost Religious“ záhy střídá hitová „Opium“ a já v tu chvíli věděl, že tohleto půjde. Fernando Ribeiro v dlouhém plášti, dodávajícím jeho démonickým pózam na patřičné přesvědčivosti, působí už jako frontman kapely v největším rozletu. Ano, je to divadlo a i to občas přehrávané, ale atmosféra a síla skladeb z novinkového alba prostě ani jiný styl prezentace nepřipouští. „Awake!“, „For A Taste of Eternity“, „Herr Spiegelmann“, „Ruin & Misery“ a před přídavkem finální „Full Moon Madness“, během níž Ribeiro vyklízí pódium a nechává zbytek kapely dohrát závěrečné tóny této strhující skladby. Silné refrény, které se okamžitě dostávají pod kůži však, jak ukázal čas, v žádném případě neznamenaly pouze krátkodobý poslech.

Dodnes se občas nechám vtáhnout do debaty o nejlepším albu MOONSPELL. Argumenty ve prospěch pozdějších nahrávek z 90. let – „Sin/Pecado“ z roku 1998 a o rok později vydané „Buterfly Effect“, jsou nesporné. Skupina tehdy dokázala opustit svazující břemeno gotického metalu a ještě více se otevřít vlivům „vnějšího světa“. Pro mě osobně však následných několik týdnů, neřku-li měsíců strávených intenzivním poslechem „Irreligious“ zanechalo natolik silný dojem, že další nahrávky portugalských už to měly mnohem těžší. Brněnský večer oné říjnové neděle byl možná jedním z nejsilnějších koncertních zážitků a je jedno, že od té doby jsem čistě formálně viděl hromadu lepších koncertů, ta atmosféra očekávání a následného nadšení se už poté vrátila jen ve výjimečných případech.

Samozřejmě, byli tady ještě švýcarští SAMAEL. Do třetice nová deska na kontě, tentokráte nesoucí název „Passage“. V jejich případě už se také nedalo příliš hovořit o doom, či spíše black metalu. V té době se pro podobnou produkci uchytila škatulka „dark metal“ a právě páté album této kapely ji pomohlo výrazně definovat. Už mohutné Vorphovy klávesy tyčící se na pódiu jako bazilika Sacré-Cœur nad pařížským Montmartrem dávaly tušit, že až tolik se zas hoblovat nebude. Nakonec to pro ortodoxní metalové fanoušky však tak zlé nebylo. Klávesy sice hrály ve tvorbě SAMAEL už dlouho významnou roli, ale zároveň to byla vždy čistě metalová kapela a to se taky plně projevuje i na brněnském pódiu. Poněkud statičtější a ne tolik působivou show, jako v případě předchozích MOONSPELL, jsem však nucen v nejlepším opustit, protože „mi jelo co? Protože mi jel vlak vole!“. Poslední osobák směrem Břeclav bylo bezpodmínečně nutné chytit, protože představa trávení noci v některém z brněnských nonstopů kolem hlavního nádraží nebyla úplně lákavá.

Vzpomínky jsou dnes, po více než 23 letech už i navzdory napsanému poněkud mlhavé, skvělé dojmy ze zlatého období kapel ze stáje Century Media však zůstávají dodnes. Podzimní večer v tehdy stále postkomunisticky ušmudlaném Brně zůstává alespoň pro mě stále skvělým hudebním zážitkem i přesto, že ani jeden ze zúčastněných interpretů se poté nedokázal dlouhodobě etablovat mezi mými favority.

Pravděpodobný setlist ROTTING CHRIST (pochází z jiného koncertu turné): King of a Stellar War, Transform All Suffering Into Plagues, Shadows Follow, Diastric Alchemy, The First Field of the Battle

Pravděpodobný setlist MOONSPELL (pochází z jiného koncertu turné): Perverse... Almost Religious, Opium, Awake!, For a Taste of Eternity, Vampiria, Herr Spiegelmann, Raven Claws, ...of Dream and Drama (Midnight Ride), Ruin & Misery, Mephisto, Wolfshade (A Werewolf Masquerade), Full Moon Madness, Alma Mater