Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože si ORANSSI PAZUZU dokázali za více než dekádu existence vybudovat kolem sebe slušný zástup fanoušků, lze stále jejich přechod do velikého vydavatelství považovat za překvapivý akt. V katalogu německého labelu Nuclear Blast se to hemží velikými jmény a nezřídka z naprosto odlišných zákoutí metalové hudby, než nabízejí tito Finové. Zcela logickou se tím pádem může jevit obava ze ztráty silné osobitosti, která by měla vyústit ve větší podbízivost masovému publiku.
Popravdě si to alespoň v tomto případě příliš neumím představit. Tvorba této pětice byla doposud natolik svébytná a řekněme, že i poněkud méně stravitelná na to, aby se dala mávnutím proutku změnit v obecně populární záležitost. Všechno je sice možné, ale na podobná dobrodružství je tato pětice až příliš pevně oddaná své hudební vizi. Vizi, jejíž letošní pokračování už asi zkušené ucho příliš nešokuje. Zatímco na prvních třech albech ORANSSI PAZUZU definitivně ladili svůj zvuk a kompoziční tahy, čtyři roky stará nahrávka „Värähtelijä“ přinesla spíše než nějaký výrazný progres, především plnou nálož po léta budovaného stylu.
Neblahá atmosféra, černým kovem doslova dýchající skladby a v neposlední řadě znepokojivě pulzující elektronika zůstávají pevnou součastí tvorby skupiny i v tomto roce. Album tak kromě osvědčených hodnot symbolizují hlavně pojmy jako rozvaha a zkušenost. Rozvaha ve smyslu, že skupina se už (anebo alespoň momentálně) nepouští do experimentů s nejasným koncem a celkově jeví menší ochotu zdolávat neznámé obzory. Typickým příkladem tohoto postupu je hned úvodní kompozice „Imlestys“, pozvolně uvádějící nedočkavého posluchače do dění. Jednoduchý a opakující se kytarový motiv nezůstává dlouho osamocen, když mu na pomoc příjde tepavý zvuk kopáku. Jun-Hisův blackující ječák jakoby snad nedopatřením vypadnul z mixu úplně jiné skladby z úplně jiného žánru. A přesně toto jsou ty kontrasty, kterými tito Finové tak překvapovali už v minulosti.
Ony již zmiňované rozvaha a zkušenost spočívají právě ve způsobu servírování jednotlivých motivů a vlastně i celých skladeb. Ne, že by Finové byli předtím nějací nedočkavci, ale nelze přeslechnout, jak v nejlepším slova smyslu rutinérsky nechávají dozrát své nápady a tím pádem i plynout jednotlivé písně. Už to sice není ta experimentátorská, divoká a nepředvidatelná metalová moderna z před deseti let, ale o nic méně vzrušující a znepokojivá.
… A o nic méně hypnotická. Toto si nelze nepotvrdit pokaždé, když dozní závěreční tóny skladby „Uusi Teknokratia“. Její monotónní rytmus a podmanivý zvuk flétny zpočátku naprosto paralyzují a drásavý vokál někde na pomezí černěkovového skřehotání a zoufalého křiku jasně naznačí, že z tohoto sevření se jen tak nevyvázne. Píseň pak postupně nabírá na obrátkách, její zvuk a atmosféra houstnou až v momentě, kdy už vše přestává být únosné nechá své účinky doznít v jemném, až ambientním zakončení.
ORANSSI PAZUZU jsou zkrátka výborní přesně tam, kde se to od nich očekává. Dávkují skvělé nápady tam, kde se to od nich očekává a jejich pátá deska je výborná přesně v těch atributech, kde se to předpokládá. Pro někoho to může být málo a bude to tak asi v pořádku. Nicméně „Mestarin Kynsi“ spíše než skupinu dosahující svého zenitu, za kterým by měl být už jen kvalitativní sešup, představuje těleso zdolávající nové mety. Ano, svůj styl postavený na ozvěnách černého kovu, sedmdesátkového art-rocku a částečně i o něco staršího psychedelického rocku, letos už neobohacují z hlediska nových impulzů, ale tento proces obrušování už tak blyštivého a ušlechtilého diamantu se prostě skvěle poslouchá a zcela evidentně ještě stále není u konce.
Fini málo hulej a na Metalopolis.net málo desítkujou. Je čas tyto předsudky trošku uvést na pravou míru, protože tohle je paráda. I přes myriádu výrazových prostředků mají skladby zřetelný tvar a pohlcující účin. I ta protičínská politická agitace v závěrečné frenetické "Taivaan portti" je provedena nesmírně elegantně, neboť "když se otevírá nebeská brána, sloupy věčných vzpomínek zmizí a všechno utopí ve světle".
K plnému pochopení desky je však třeba proniknout pod povrch finského naturelu, který je příhodně vystižen v tomto krátkém nanicovatém eseji (prý ho napsal nějaký zapšklý Švéd): "Finland Män not kän underständ smalltalk. Rememper eksämppel of Krändfather. When Krändfather kam päk from thö war, he say: “Soviet Union vin.” Nekst time Krändfather open mouth in Kristmös 1991. Krändfather wotsh televishön njews. Krändfather say: “Nau Soviet Union luus.”
Rok 1991 je zase za dveřma!
11. května 2020
Rudi
9 / 10
Rok 2020 praje výnimočnému black metalu. A ORANSSI PAZUZU sú zatiaľ na pomyselnom vrchole rebríčka toho najlepšieho, čo sa v posledných mesiacoch v čiernom kove urodilo. V momente, ako sa prepracujete k záveru šialeného, katarzného námrdu „Taivaan porti“, si budete istí, že ste dopočúvali naskutku pozoruhodné dielo. A chcete viac. Ešte raz a odznova, celá táto rýchla jazda na pomaľovanej dodávke VW do stredu pekla a späť.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.