OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V momentě, kdy se po obligátním pomalejším těžkotonážním rozjezdu naplno rozjede klasická riffující mašina, řeknete si, že tato záležitost prostě nemůže ničím překvapit. Nová nahrávka kanadských WAKE je skutečně v mnoha ohledech typickým produktem svého žánru, nebo lépe řečeno hned několika vzájemně propletených žánrů. Typickým však nemusí automaticky značit předvidatelným a lehce zapomenutelným.
Vždyť skupina už rozhodně nepatří mezi nováčky; koneckonců „Devouring Ruin“ je jejím pátým albem, a především již její předchozí počiny ukázaly výborný potenciál. Potenciál přispět svým nezaměnitelným rukopisem do divoké pumelenice extrémních metalových stylů tak, jak si to žádá dnešní doba. Ta prostřednictvím konzervativní posluchačské obce poptává jednak neustálé přehrávání letitých hudebních postupů, ale na druhé straně se dožaduje progresu i ve zdánlivě vyčerpaných okrajových podobách metalu.
Jestliže předchozí album nabídlo doslova na krev odehranou grindující smršť, letos se zámořská pětice pouští do mnohem nejistějšího dobrodružství. Odklon od divokých hudebních kořenů však probíhá pozvolným způsobem. Nikde se netlačí na pilu a ani na moment se nevkrádá na mysl pocit neúpřimného snažení. Aby také, když srdce současné tvorby WAKE stále bije grindujícím rytmem. Do tělního oběhu však vhání velice pestrou krevní skupinu obsahující prvky death metalu i černěkovové ozvěny, které byly patrné už i na předchozích nahrávkách. Zde však dostávají mnohem větší prostor a dodávají tak albu nesmírně tíživou atmosféru.
Vcelku klasicky namíchané kompozice, tvořené střídáním variací rychlých a pomalejších temp žijí překvapivě bohatým životem a schopností okamžitě vtáhnout do děje. Playlist tak obohacují i skladby poměrně velkorysých stopáží, což je oproti nesmlouvavému předchůdci znatelná změna. Více než 10 minut trvající „Torchbearer“ může na první pohled a vzhledem ke stylovému zaměření kanadských představovat troufalost a příslib monotónní nudy. Opak je však pravdou! Znamená totiž překvapivý vrcholný moment nahrávky. Většinu jejího hracího času navíc tvoří klasická vysokorychlostní sypačka, podbarvená silně blackujícím riffem, což jsou v podstatě klasičtí WAKE. Nicméně znatelný posun v produkci do ještě apokalyptičtějšího vyznění a celkově propracovanější aranžmá a jistá hravost při práci s jednoduchými tahy, ukazují na veliký stupeň promyšlenosti a talentu, který jakoby skupina až nyní dokázala naplno prodat.
Čtěte také: WAKE - Misery Rites / recenze
Zběsilá tempa, kterých je opět požehnaně a jsou doslova všudypřítomná, ženou nahrávku neúnavně vpřed a nezastaví ji ani těch několik pomalejších a vskutku tíživých momentů, ve kterých se dokonce dostane i na tklivě sólující kytaru („Mouth of Abolition“). V těchto chvílích mi Kanaďané připomenou neméně skvělé Australany DÉPARTE, kteří na svém doposud jediném albu „Failure, Subside“ (2016) nabídli podobně namíchaný koktejl zdrcujících nálad a hutného zvuku. Tam, kde Australané získávají navíc vskutku dystopickou atmosférou, Kanaďané doslova válcují v mistrovsky a sugestivně odehraných grindujících výpadech, které i nadále zůstávají alfou a omegou jejich snažení.
Zdráhám se použít klišé o vrcholu tvorby právě recenzované kapely, ale její páté album tak skutečně vnímám. Jedná se o ztělesnění ideální představy o současném extrémním metalu, který se nebojí ohlédnout zpět do minulosti, ale zároveň je schopen se plně soustředit na jízdu vpřed. A věřte mi, že tato jízda rozhodně stojí za to!
WAKE se zase o něco více vzdalují z čistě grindových kořenů, přesto to však ve výsledku znamená jejich nejnadupanější počin.
8,5 / 10
Rob LaChance
- kytara
Kyle Ball
- vokály
Arjun Gill
- kytara
Josh Bueckert
- bicí
Ryan Kennedy
- basa
1. Dissolve and Release
2. Kana Tevoro (Kania! Kania!)
3. This Abyssal Plain
4. Elegy
5. Mouth of Abolition
6. Paean
7. Torchbearer
8. In the Lair of the Rat Kings
9. Monuments to Impiety
10. The Procession
Thought From Descent (2022)
Confluence (EP) (2020)
Devouring Ruin (2020)
Misery Rites (2018)
Sowing the Seeds of a Worthless Tomorrow (2016)
False (2013)
Leeches (2011)
Surrounded by Human Filth (EP) (2010)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Translation Loss Records
Stopáž: 45:49
Mix a mastering: Dave Otero
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.