Přibližně posledních patnáct let je jedna věc jistá. Když KATATONIA vydají novou desku, nebude to nikdy záležitost na první poslech. A nehraje v tom žádnou roli ani fakt, jestli se ji nakonec dostanete pod kůži či nikoliv. V mém případě se to před čtyřmi lety příliš nevyšlo, ale když jsem se v posledních dnech k „The Fall Of Hearts“ vrátil, přišla překvapivá satisfakce a nahrávka nakonec dokázala odhalit svoje přednosti. Přestože má stále k dokonalosti daleko, plně odhaluje přístup, s jakým je potřeba k aktuální tvorbě této švédské kapely přistupovat.

Vývoj od teskně doommetalových kořenů až do dnešní podoby, která by se dala charakterizovat jako adult-oriented rock pro odrostlé metalisty, však i navzdory značným stylovým posunům stále nezapře kořeny v postmutnělé a melancholické hudbě. A je jedno, jestli se k její prezentaci zvolí ortodoxně metalové soukolí anebo vzdušné rockové pojetí. Když švédská kapela ve druhé polovině devadesátých let zavelela k ústupu z čistě metalových pozic, málokdo tehdy mohl tušit, že se zrodila druhá a velmi svébytná verze existence skupiny. Ta z mého pohledu vyvrcholila na desce „Viva Emptiness“ z roku 2003. Tato však kromě stylového završení určité etapy zároveň i naznačila budoucí vývoj.

Ten postupuje i na letošní desce, byť ta v porovnání s předchůdcem už takovou změnu nepředstavuje. KATATONIA se spíše postupně a bezpečně usazují v teritoriích, ze kterých je už podle všeho nepustí jak postupující věk a také ani tvůrčí schopnosti. Problémy s absorbcí několika posledních nahrávek tkví především v tom, že se skupina místy až úporně snaží o progresivní vyznění. To ve výsledku značí sveřepé odpírání přímočarých písniček. A přitom právě v oné přimočarosti a skvělých melodických linkách tkvělo ono nezaměnitelné kouzlo Švédů na jejich nejlepších albech z přelomu milénia.

Což o to, schopnost složit poutavé melodie tady stále je, ale právě onen důraz na nepředvidatelnost často způsobuje, že se jednotlivé silné motivy rozvolní a ztrácí v záplavě banálních meziher a vsuvek. KATATONIA jsou stále nejsilnější v momentech, kdy tuto svoji ambici upozadí a písně tak nechají plynout spíše v klasičtější struktuře. Dobrým příkladem je hned úvodní „Heart Set to Divide“, mimochodem navazující na dobrou tradici skvělých úvodních skladeb („Ghost of The Sun“, „Leaders“...). Paradoxně nepříliš jasně strukturovanou kompozici však i přes rytmickou variabilitu nenarušují násilné přechody. Naopak jednotlivé motivy do sebe pěkně zapadají a vytvářejí ideální pódium pro typický hlas Jonase Renkseho.

Nezaměnitelný pěvec podává svůj standardní výkon, a navzdory tomu, že se od něj žádných nečekaných překvapení nedočkáme, bez jeho přítomnosti za mikrofonem bych asi ani zvuk KATATONIE nedovedl představit. Po odeznění druhé skladby v pořadí „Behind The Blood“ se dokonce dostaví slastné pocity, jaké alespoň autorovi těchto řádků už švédská skupina nedokázala nabídnout dlouhá léta. Úderný refrén a nenudící sloka a přesto nad tím vším nepopíratelné znamení „dospěláckého“ přístupu kapely. Tak takhle by to mohlo jít!

Bohužel ale jak ukáží další okamžiky, očekávání se nedaří naplnit. Ne, že by následný průběh více než padesát minut trvající nahrávky nabízel zlé momenty. Kdepak, KATATONIA dokazují, že tvůrčí potenciál tady stále je. Jen je bohužel ve velmi ostrém souboji s ambicemi tvořit hudbu pro náročnější posluchače. Neochota nechat volně rozvinout některé skladby je místy rušivá a ve výsledku znamená chvíle posluchačské prázdnoty. Pozitivním faktem však je, že těchto není příliš a spíše než, že by zazdily celé skladby, narušují pouze místy v jejich průběhu. Ve výsledku to tedy znamená, že ani jedna z jedenácti zastoupených položek nepůsobí jako vysloveně zbytečná. 

Album tak spíše nevzrušivě plyne ve svých posmutnělých náladách a dá se klidně doporučit i jako kulisa k méně soustředěnému poslechu, byť to asi jde proti ambicím kapely. Typickým představitelem tohoto proudu skladeb je „cajdáček“ „Vanishers“ s hostující vokalistkou Anni Bernhard z kapely FULL OF KEYS. Jemným zvukem hammondů podbarevná kompozice ztělesňuje přesně ten druh hudby, kterou si rádi poslechnete někdy nad ránem v baru, kde necháváte nad poslední skleničkou doznít účinky prohýřelé noci.

Čtěte také: KATATONIA - The Fall Of Hearts / recenze

Přiznám se, že odložit sepsání těcho řádků o několik dní byl nakonec dobrý nápad. Původní záměr desku sestřelit jako další střípek do mozaiky tvůrčí beznaděje KATATONIE posledních let nakonec vzal za své. Několik poslechů navíc nakonec přeci jen odhalilo kvality „City Burials“. Není to však ono typické objevování jinotajů geniálního díla. Na to má, stejně jako jeho předchůdce, jedenácté album této kapely ze Stockholmu stále hodně nedostatků. Spíše je to o akceptaci jejího přístupu a možná je to i mým věkem, který s sebou přináší i zalíbení v lehce usedlém (rozuměj nepříliš vzrušivém ani kreativním) muzicírování. Těžko říct. Jedno je však jisté – album jsem rozhodně s dopsáním těchto řádků neslyšel naposled.