Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nesmlouvavější úvod, než po krátké předehře nabídne startovní skladba „Post-Truth Era“ snad ani kapela tohoto ražení nemůže nabídnout. Američtí HAVOK se ze sezónní hvězdičkydokázali v průběhu několika let transformovat v plně etablované těleso. Když uvážíme jejich hudební směřování, tak to lze bezpochyby považovat za nepříliš očekávaný průběh.
Vždyť uznejte sami, dlouho po roce 2000 se rozhodnete drhnout ten nejthrashovatější thrash metal z té nejstarší školy, ale zároveň chcete být plně respektovanou současnou metalovou kapelou. Tak právě přesně tohle se HAVOK povedlo. Ba co je k nevíře, bez nějakých větších inovací už ten svůj metalový kvapík drhnou více než celou dekádu a soudě dle této kolekce jedenácti nabroušených vypalovaček, na tom nehodlají nic měnit.
Ačkoliv jisté náznaky posunu vpřed tady byly především na předchozí nahrávce „Conformicide“ z roku 2017, z mého pohledu to však bohužel kapele místy docela dřelo. Hlavně v momentech, kdy se pokoušela vymanit z pohodlné, leč přeci jen svazující thrashové škatulky a jala se nesměle mapovat teritoria, která si například už začátkem devadesátých let prošlapávali takoví TESTAMENT.
Z této odvahy však letos moc nezůstává a pátá deska Američanů tak ohlašuje obligátní návrat „ke kořenům“. A co si budeme povídat, je to v tomto případě nadmíru dobře. Když již zmiňovaná otevírací skladba plně vykolíkuje hřiště, stanoví pravidla a rozestaví mantinely, není v dalším průběhu důvod k jakýmkoliv korekcím. Kytary to řežou jak za „starých dobrých časů“, jen ten zvuk je poněkud modernější, a to jak v dobrém, tak i v tom horším slova smyslu. S podporou neúnavných bicích do nás kapela pak dávkuje jak patřičně řezavé riffy, tak i povedené hromové refrény („Fear Campaign“), jako dělané pro podpódiové hrození.
V těchto chvílich si lze říkat: „Sakra, tohle už tady bylo tolikrát a i od této kapely“, ale na tohle poskytnou HAVOK několik pádných protiargumentů. Ty hledejme ve stále nepředstíraném entusiasmu pro pravěké thrashové hoblování a atmosféru divokých koncertů s tím spojenou. No a v neposlední řadě je tady stále více než solidní rezervoár dobrých nápadů a neutuchající schopnost těmto dát potřebnou fazónu a řád, aby z nich vylezly metalové skladby ostré jako chilli papričky ze zahrádky kolegy Shnoffa.
Výsledkem je opět nesmírně vyrovnaná kolekce a s ochotou respektovat pevně daná pravidla hry se dá i prohlásit, že postrádající slabších míst. Jediným jejím nedostatkem tak po těch letech zůstává už jen absence momentu překvapení, který nabídlo snad jen první album HAVOK. Momentem překvapení mám pochopitelně namysli především onu srdnatost, s jakou se skupina rozhodla nabídnout převařené metalové menu, než jeho samotný obsah.
V tomto ohledu už uskupení z amerického Colorada nemá čím překvapit. To je ovšem asi poměrně nepodstatné řešit, když do nás hrne skladby jako „Fear Campaign“, „Betrayed By Technology“, „Ritual Of The Mind“, „Phantom Force“ anebo třebas i „Don't Do It“, jež celou sbírku uzavírá přímo epickým způsobem. A pranic nezáleží ani na tom, jestli se tak děje prostřednictvím vysokootáčkového riffování anebo spíše ve středních tempech. Dramaturgie nepřipouští žádné prodlevy a jede to přesně dle metalových „best practices“.
Skupině lze i nadále věřit každý riff, každý úder bicích, každý výkřik do mikrofonu. Momentálně asi ani nemá cenu řešit, kolik dalších alb tohle ještě může fungovat. HAVOK mají pořád nabito ostrou municí a touto navíc neomylně trefují všechny terče. Jejich páté album, lakonicky pojmenované „V“, kromě jiného definitivně potvrzuje, že v jejich případě jsou jakékoliv skazky o retro-trendařích prostě mimo.
Thrash'em all kolovrátek made in HAVOK tak nějak pořád funguje více než dobře. Zapomeňte ovšem na jakékoliv inovace, tady se jede přísně podle dávno stanovených pravidel.
1. Post-Truth Era
2. Fear Campaign
3. Betrayed By Technology
4. Ritual Of The Mind
5. Interface With The Infinite
6. Dab Tsog
7. Phantom Force
8. Cosmetic Surgery
9. Panpsychism
10. Merchants Of Death
11. Don’t Do It
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.