Pokud bych měl vybrat jedno slovo, které popisuje aktuální desku v rámci celé diskografie, čítající úctyhodných devět zářezů během sedmnácti let, sáhnul bych pro slovo „nejpřístupnější“. Multiinstrumentální čaroděj Toby Driver na albu dokazuje, že košaté a spletité kompozice, které po léta produkuje, mohou působit i stravitelně. Jako by chtěl ukázat, že experimentů, jenž se hůře tráví, již bylo celkem dost. Nicméně věřte, že tohle jsou stále KAYO DOT a žádný triviální alternativní rock.

Osmička kompozic s sebou přináší příběhovou linku a jednotlivé její kapitoly jsou odvyprávěny velmi rozdílnými prostředky. KAYO DOT jsou opět žánrově fluidní hmotou. Téma pro desky kolem Tobyho Drivera je většinou jednotící. Někdy to byl Blade Runner, jindy texty Jasona Byrona, jako na albu „Hubardo“ nebo na debutu „Choirs of the Eye“.

Je více než jasné, že právě příběh tu byl dřív než hudba. Mnoho rockových a metalových kapel skládá hudbu a pak do ní láme texty. U těch zkušenějších nebo talentovanějších se už při skladbě kompozic počítá se zpěvem a hledá se pro něj místo. Ti nejlepší skladatelé se snaží skloubit text a jeho význam a náladovost hudby hned z počátku. Toby Driver na to tady jde evidentně ještě více od lesa. První byl děj a koncept. Tentokrát založený opět na jeho oblíbeném Byronovi, ke kterému se vrací opakovaně. To, že nejdříve tu je dějová linka a na tu se staví hudba, je více než citelné. Jen málokdy máte pocit, že posloucháte výtečně vyprávěný zhudebněný příběh.

Stylově jde opět o těžko uchopitelný spletenec. Driver žánry neřeší. Hněte pod svýma rukama hudbu a zdá se, že používá přesně to, co se mu momentálně hodí. Vždy se dokázal obklopit fenomenálními hudebníky, kteří dokázali naplnit jeho hudební vizi. Vždy dokázal překvapovat. Sešívá k sobě synťákový pop, gotiku, postpunk i postblackové zlé plochy. „Blashphemy“ je kytarovější a vyhlazenější než bezprostřední předchůdci.

Ačkoliv se dá říci, že je deska „nejhitovější“, bráno v mantinelech experimentátora, kterým Toby Driver je, rozhodně nemám pocit, že by se kormidelník vzdal hledání. Ať už jde o nové formy hudebních výrazů, nebo průzkum hlasových možností vlastního hrdla. I tady lze vyčenichat objevy, které mi v minulosti KAYO DOT ani někdejší MAUDLIN OF THE WELL nikdy nepředložili. Toby Driver tu jde vstříc posluchači tak maximálně, jak je toho schopen. A řekněme si upřímně, že on to nikdy nechtěl fanouškům usnadňovat. Tentokrát ale předkládá opravdu silně návykové melodie, které svou chytlavostí nemají v jeho tvorbě srovnání.