OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdybych dostal korunu pokaždé, když jsem slyšel, že to či ono je poslední deska SWANS, byl bych možná milionář. Dobrá, tak milionář asi ne, ale mohl bych si klidně koupit třeba zmrzlinu. Gira je zpět. A SWANS se proměnili.
Z kapely se stává průtokový ohřívač hudebníků, které si ten labutí generál tvaruje podle svých potřeb. Tentokrát nasál například Tobyho Dammita, který deset let fungoval s Iggy Popem a nějakou dobu to táhl například s Nickem Cavem a BAD SEEDS. Do SWANS integroval i jazzové experimentátory THE NECKS z Australského Syndey. Kolem pevného základu, kterým je například Norman Westberg nebo Chris Hahn, se tak protáčí celá řádka dalších lidí, včetně elektronického producenta Bena Frosta, jenž by měl s kapelou jezdit i živě.
Ačkoliv se principál kolotoče zvaného SWANS obklopil různými lidmi, tak výsledek nezní nijak revolučně. Jsou to SWANS. Zlí jazykové tvrdí, že Gira vykrádá sám sebe, a to nejen starší tvorbu této kapely ale i polohy, které odkrývá na sólovkách pod jménem ANGELS OF LIGHT. Pravda ale stojí opodál. Tahle kapela nemůže být jiná. Stále to bude syrový, magický realismus, přefiltrovaný přes špínu, country, čarodějné domorodé rituály a uhrančivé plochy. Vždy to bude hudební hypnóza. Současně je tu cítit další hudební posun. Gira je uvolněnější, písničkovější a možná o něco tišší. Opar zvukového radikála, za kterého jsem ho vždy měl, se pomalu rozplývá. Určitá hrubost SWANS je na novince obroušena.
Díky tomu ve skladbách nacházím více hudebních nápadů a mnoho z nich je mnohem hitovějších, než kdykoli před tím. Tam, kde vás Gira dříve zahnal do kouta trýznivými repeticemi, nyní probleskují klidnější motivy, které ani zdaleka nejsou tak útočné jako v minulosti. Dá se říci, že „Leaving Meaning“ je přístupnější a otevřenější. Celkem chápu, že skalní fanoušci kapely ji nemusí mít rádi. Michael Gira na tohle nikdy nehrál. Není to člověk, co by svým posluchačům něco dlužil nebo potřeboval komukoli něco dokazovat.
Klidnější, jemnější a otevřenější víc než kdykoliv před tím.
7,5 / 10
Michael Gira
- vocals, electric and acoustic guitar
Kristof Hahn
- lap steel guitar, electric guitar, acoustic guitar, vocals
Larry Mullins
- drums, Mellotron, percussion, vibes, vocals
Yoyo Röhm
- bass guitar, double bass, keyboards, vocals
1. Hums
2. Annaline
3. The Hanging Man
4. Amnesia
5. Leaving Meaning
6. Sunfucker
7. Cathedrals of Heaven
8. The Nub
9. It's Coming It's Real
10. Some New Things
11. What Is This?
12. My Phantom Limb
The Beggar (2023)
Leaving Meaning (2020)
The Glowing Man (2016)
To Be Kind (2014)
The Seer (2012)
My Father Will Guide Me Up a Rope To The Sky (2010)
Soundtracks For The Blind (1996)
The Great Annihilator (1995)
Love Of Life (1992)
White Light From The Mouth Of Infinity (1991)
The Burning World (1989)
Children Of God (1987)
Holy Money (1986)
Greed (1986)
Cop (1984)
Filth (1983)
Vydáno: 2019
Vydavatel: Young God/Mute
Stopáž: 82:34
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.