Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedávno jsem si rekapituloval desky a nahrávky, které u nás vznikly nebo byly vydány plus mínus v minulém roce. Těch skutečně zajímavých, které jsme nezachytili recenzí, je tu tolik, že jsem se je pokusil shrnout do malého seriálu, který v každé své kapitole sváže dohromady kapely, mající k sobě blízko v rámci žánru. Vykopáváme s těmi, které mají rock’n’rollovější ráz.
BLACK HOLES - No Silver Lining
Tři roky fungující dvojka, která za tuto dobu vypustila čtyři singly a svoje snažení dovršila na této debutové desce v prosinci minulého roku. Koncept kapely, založený jen na bustrované base a bicích, odkazuje někam k ROYAL BLOOD. Stejně jako oni nechávají nad hutným základem plout melodické zpívánky. Hlavní rozdíly cítím v tom, že BLACK HOLES mají méně učesaný zvuk, který nepůsobí tak sevřeně, a zdaleka nejdou posluchači tolik naproti, co se týká hitovosti.
BURNING STEPS - Pound of Flesh
Celkem zavedená punk-rocková stálice, původně z Mostu, nastřádala dost melodických vypalovaček na novou desku a zní to opět skvěle. V rámci svého žánrového kolbiště tu spolu s RABIES a KUNG-FU GIRLS není mnoho lepších spolků. BURNING STEPS postupem času uspokojivě měknou, na poslední desce je znát snaha otevřít se více žánrům a dělat hudbu barevněji, než tomu bylo v minulosti.
GUILTY ECHOES - Learning to Swim
Brněnští chráněnci Fullmoonu jsou jednou z nejzajímavějších novinek na naší rockové scéně. Konečně kapela se svým vlastním ksichtem. Nihilismus se tu potkává s noise rockem a psychedelií na hodně rezavém soutoku. Romatický bordel se zpěvem, který vám bude svou intonací trhat uši. Tahle kapela má podle mě jediný cíl. Dokázat vám kytarovými kurvítky a neškoleným vokálem, že to není melancholická, melodicky zajímavě postavená popina, i když ve skrytu duše to tak vlastně je. A daří se jí to. Příště, až sem přijede MOTORAMA, bych je rád viděl jako předkapelu.
ILLEGAL ILLUSION – Dried Blood Syndrome
U bíloveckých samorostů jsem měl vždy pocit, že ať udělají cokoliv, tak se nezbaví grungeového étosu ve své tvorbě. Nejinak je tomu i na této desce. Tato veteránská banda tu s námi smrdí už od poloviny devadesátek a i poslední deska nese hutné temné a melancholické skladby, silně založené na atmosféře a skvělém chrapláku. Ukažte mi jinou kapelu, která v tomto žánru přežila čtvrtstoletí a nikdy nemusela podlézat kvalitativní laťku, kterou si vytyčila.
SAFENAT PANEACH – II
Do torza po rozpadlých RAM ADONAI narazil Petr Wágner z GORO a bicí soupravu dodalo POVODÍ OHŘE. Texty zase domácí titáni poezie, Ivan Martin Jirous a Jan Skácel. Velké sousto. Výsledkem je snový rock s duchovním přesahem a já si nevzpomínám na domácí rockovou kapelu, která by působila tak křehce, a přitom ji odkojila hardcorová scéna. „II“ je deskou, kterou si možná nezamilujete na první poslech a možná vám místy nebude sedět intonace zpěvů, ale i po těch měsících se k ní vracím. Je to totiž časem prověřená rocková eucharistie.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.