Nebývá zvykem, aby se nějaký vrcholný politik oficiálně vyjadřoval k seriálu od Netflixu, ale současně ani není obvyklé, aby nějaký seriál tak silně komentoval život královské rodiny. Britský ministr kultury Oliver Dowden žádá, aby Netflix u seriálu THE CROWN zdůraznil, že je seriál fikcí. Proč? Prvním důvodem je obrovská fanouškovská základna, kterou si "Koruna" od počátku udržuje. Netflix má v tomto ohledu velkou šanci pohnout veřejným míněním o jednotlivých osobnostech, a to i těch, které ještě žijí.

Druhým důvodem je poměrně přesná prezentace událostí. Seriál se zaměřuje na dobu vlády královny Alžběty II. a udržuje si relativně vysokou míru historické přesnosti v událostech, které popisuje. Hlavními hrdiny jsou členové královské rodiny a vrcholní politici té doby ve Spojeném království. Seriál samozřejmě nemůže ustrhnout na úrovni dokumentární rekapitulace událostí, jež v jednotlivých fázích vlády současné královny hýbaly světem, jemuž vládl Londýn. Dostává se mnohem blíž a je nezbytné, aby svým hrdinům vtiskl charaktery. A tady začíná ministrův problém.

"Koruna" si nicméně v některých ohledech zachovává téměř dokumentární přesnost. Kostýmy, místa, události jak vystřižené z dobového tisku. Velmi se povedlo i obsazení herců a tak divák dostane jednoduše pocit, že jde o rekonstrukci toho, co se opravdu stalo. A to i v dimenzi osobních vztahů a toho, co si královská rodina vypráví u večeře. "Koruna" stojí na tak pevných nohách z reality, že někteří nedokáží rozlišit semínka fikce, z nichž vyklíčily ty nejzajímavější a nejzářivější květy, které lze na díle obdivovat.

Třetím důvodem je fakt, že čtvrtá řada dospěla do doby nedávno minulé. Řeší se v ní vztah prince Charlese, lady Diany a také Camilly Parker Bowlesové. Některé zásadní postavy začínají být nesnesitelné a přestáváte jim fandit. Ze všech čtyř sérií tu také do světel kamer nejdramatičtěji vyvěrají vztahy, které jsou celkem čerstvé. Je známo, že sama královna Alžběta II. se na první dvě série dívala a dle vyjádření se jí na rozdíl od prince Filipa celkem líbily. Věřím ale, že na poslední sérii se jí bude dívat celkem těžko.

Vraťme se ale k seriálu jako takovému. Nejde o unikátní projekt jen tím, že se tak košatě věnuje nejznámější královské rodině na světě. Má své nezpochybnitelné kvality i na straně řemeslné a umělecké. Každý díl se věnuje jednomu nebo dvěma tématům, při kterých se zaměřuje na konkrétní figury, jejichž příběh rozvíjí. Ve své podstatě jde o telenovelu, stojící na reálných postavách i událostech, což rozhodně není můj šálek kávy. To, jak se tu ale pracuje se scénářem, jakou kvalitu má hudba nebo herecké výkony, dělá z celé série umělecké dílo, jež si vás pevně uváže a už nepustí. Není třeba se divit tomu, že si "Koruna" uchovává vysoké hodnocení jak u veřejnosti, tak u odborné kritiky. Ve Zlatých glóbech tak nasbírala devět nominací, ze kterých tři proměnila.

Herecké výkony jsou tím nejlepším,co lze v současné seriálové tvorbě vidět. Ať už jde o Claire Foy v prvních dvou řadách nebo Olivii Colman v posledních dvou, kdy obě skvěle hrají hlavní roli královny. I vedlejší postavy tu září, ať už jde o Matta Smitha, jenž se tu pro mě definitivně vymanil ze své role kultovním Dr. Who, tak Johna Lithgowa, skvěle obsazeného do role Winstona Churchilla. Jsou tu jen malé výjimky, které nesedí nebo lehce přehrávají, čímž mám na mysli Joshe O'Connora v roli prince Charlese, kde jsem už přejeden jeho laciného hrbení se a krabatění čela.

Na poli herectví je v poslední sérii figura, u které jsem hodně dlouho přemýšlel, kdo ji hraje, protože jsem to na první pohled nerozlouskl. A tou je Gillian Anderson v roli Margaret Thatcherové. Když se přede mnou zjevila poprvé, nedokázal jsem to rozklíčovat, říkal jsem si, že ten obličej s výrazným skobovitým nosem odněkud znám, ale odkud? Nikdy by mě nenapadlo, že to bude žena, kterou mi v roce 1995 nahráli spolužáci ze střední na disketu jako můj první deep-fake erotický obrázek. Gillian Anderson v té roli naprosto dominuje. Dodává přitom Železné lady nejen její tvrdost, ale i mnohem lidštější stránku. Naprosto strhujícím způsobem vás provede jiskrným vztahem s královnou. Chápete tu její pohnutky, co ji formovalo a proč se právě chová tak, jak se chová. A možná právě tato stránka dělá vrásky ministrům v Londýně. Postavy tu jsou uvěřitelné a jejich chování pochopitelné. Do míst, kam už nesahají fotoaparáty a kamery, dopisují historii s nesmlouvavou výmluvností. Dávají postavám vícerozměrnost a realističnost.

Poslední složkou seriálu, které bych se rád věnoval, je hudba. Jestliže jsem se tu u "Dámského gambitu" rozplýval nad tím, jak skvěle tam bylo pracováno s hudbou, tak tady je zapotřebí napsat, že "Koruna" v tomto ohledu dosáhla mistrovství. Na jednotlivých sériích se podílelo hned několik autorů a k těm nejdůležitějším melodiím byli povolání mistři filmové hudby. Za všechny bych jmenoval například Hanse Zimmera. Seriál si drží motivy, které variuje napříč sériemi. A přišlo mi naprosto fascinující, že ve čtvrté sérii slyším variaci na motiv z předchozí série, kterou jsem viděl zhruba před rokem, a tu medii jsem si pamatoval a přesně se mi vybavila i scéna, u které byla. Hudba tu také skvěle funguje jako most, který k sobě lepí dva rozdílné obrazy. Tam, kde se obraz utne střihem, hudba funguje jako pojivo.

Netflixu se i ve čtvrté řadě podařilo obhájit seriálovou špičku. Děj tu už není tak rozmáchle epický, jako to bylo v první sérii, ale to je dáno prostě faktem, že se v té době neděly tak fatální změny. Právě dobou vlády Železné lady se tak seriál začíná více soustředit na vztahovost a méně na historické drama. Tento přerod ale "Koruna" ustála s takovou mírou grácie, s jakou to jen šlo.